Shrnutí roku 2015

čtvrtek 31. prosince 2015

Milí čtenáři mého blogu,
je tu už večer, kterým končí starý rok a začíná nový. Připadá mi to jako ukončení nové kapitoly, nebo ještě lépe - dočtení knihy. Teď tu před Vámi leží zavřená a je na čase si vše shrnout.
Dala jsem si hned na začátku roku předsevzetí, jediné dvě: přečíst více knih, než v předchozím roce a to se mi podařilo - Přečetla jsem celkem 47 knih, tedy o 6 knih více než loni. Další z mých předsevzetí bylo napsat více básní, což si myslím jsem zvládla - 31 básniček je opravdu dobré číslo, vzhledem k mému častému výpadku inspirace.
V roce 2015 jsem poznala spoustu nových lidí, některé ráda a některé bych raději nepoznala. Přesto všem děkuji, neboť si myslím, že to poznání v každém případě rozšířilo můj okruh přátel a ovlivnilo mou osobnost.
V tomto roce jsem uskutečnila i svůj malý, šílený sen - obarvila si vlasy na modro a ostříhala se do emo stylu. Musím uznat, že pozornosti jsem měla opravdu hodně :D
Jen cestou do obchodu, školy, či jen tak ven budila má barva zajímavé výrazy ve tvářích lidí. Spoustu komentářů typu: ,,Podívej, ta má hustý vlasy!", ,,To se dneska nosí?", ,,Jů, máš hezký vlasy" a spoustu dalších.
Za pár týdnů jsem mohla ve městě potkávat kopírky :D Ano, ani ne za měsíc jsem potkala pár crazy obarvených lidí. Nemyslím to slovo kopírka špatně, je dobře že se nebojíme jít proti proudu, jen nás nesmí být moc.
Za tento rok jsem prožila pár depek (opravdu jen pár?), ale zase jsem se zvedla a dokázala se smát s ostatními. Probudila se ve mně i moje skutečná šílená bytost, schopná dostat záchvat smíchu z čehokoli, nebo třeba mňoukat a štěkat na sebe s kamarádkou na ulici cestou do školy. Ano, tohle vše je u nás normální :D
Ačkoli jsem se tomu dosud bránila a nebylo k tomu naštěstí moc příležitostí, poprvé jsem se svezla záchrankou, neboť mě během vánočního úklidu chytla ledvinová kolika. Bohužel jsem tedy Vánoce strávila v nemocnici. Když jsem se vrátila, nestihla jsem ani vybalit a rovnou jsem balila znovu a co nevidět - druhý den po propuštění večer jela zas :DD
Teď jsem doma druhý den a jelikož ježíšek mi donesl notebook, píšu tento článek. Doufám, že příští rok bud opět plný inspirace, skvělých lidí, nových komentářů a knih. Tímto bych ráda Vám všem popřála krásný a šťastný Nový rok 2016, plný zdraví, lásky, štěstí a všeho co si přejete.
Vaše Týna :3


Read More

Ponurá samota

pátek 18. prosince 2015

Za oknem bílo,
venku je sníh,
vánice, zima
a dětský smích.

Z okna se dívám,
v teple domova
v duši mě sžírá
ponurá samota.

Ponurá samota
a bolest na duši,
Štědrý je den,
snad úzkost mě zadusí.

Snad smrt mě unese
z životní tísně,
poslouchám dokola
vánoční písně.

Vánoční písně
- iluze radosti,
pocit, že zmizely
všechny ty starosti.

Pak projdu pokojem
prázdného bytu
a zjistím najednou,
že schází mi tu.

Osoba se srdcem,
které jsem dala,
osoba, co si jej
ode mě vzala.

Stín, co se mihl
a s pláčem odešel,
jen mojí vinou
teď na smyčce oběšen,

Dávám si za vinu,
žes tiše odešel,
chci utéct za tebou
Vánočním expresem.

Se sklenkou vína,
přemýšlím nad smrtí,
s pistolí u spánku,
"Prásk" není již pomoci.

Za oknem bílý sníh
tiše se tetelí,
utíkám za tebou,
nic mě už nebolí.



Read More

Bez křídel

Temná je doba,
temnější,
než skrýváš uvnitř sebe,
chtěla bys křídla mít jako dřív,
však shodili tě z nebe.

Kapky děště na tvář tvou padají,
to prší jemný déšť,
v nebi už dávno tě nechtějí,
zlem nechala ses svést.

V srdci tvém žhnula vášnivá
a slepá láska věrně,
do křídel tvých ti vstoupila,
pak spálila je němě.

Teď andělem jsi na zemi,
bez křídel,
lásky,
v kletbě,
na dešti stojíš v ulicích
a s pláčem prosíš něžně.

Dnes andělem jsi bez křídel
a bez toho jež si chtěla.
Teď koukáš v mysli do oken
na dvě prokletá těla.

Teď andělem jsi na Zemi,
bez křídel
a chceš létat.
Pak dívkou bledou pod zemí,
spíš navěky, už zcela.

Dřív byla dívka andělem,
křídla zlámaná měla.
Dnes mrtvou dívkou pod zemí
je dívka co tě chtěla.
Read More

Citový deficit

Až jednou navždy spadneš na dno,
nebudeš vědět kudy jít,
až květiny něžně jí položíš na hrob
a nebudeš moci odejít.

Jen příroda bude tvůj věrný přítel
a tráva tvá deka vonící,
slunce bude tančit,
jak tehdy věta,
po rtech tvých tiše bloudící.

Pak obrazy spojí se v jeden celek
a co teď tak strádáš vidíš zas,
ten ladný pohyb jejího těla,
ten její úsměv, její pláč
- teď slyšíš, vidíš, cítíš zas.

Až skončí ta chvíle se slzou v oku
s další na tvé tváři ploužící,
když odejdeš zbyde ti jenom něha
a vzpomínky tvou duši soužící.
Read More

Soutěž

pátek 13. listopadu 2015

Ahojky všem, chtěla bych Vás moc poprosit a váš hlas do soutěže :) Je nutné se pro hlasování zaregistrovat a poté můžete hlasovat jednou týdně :)


Za Vaše hlasy budu moc vděčná,
Vaše Týna :)
Read More

Tichý zabiják

Pořád se bojíš,
že potkáš minulost
a v kouři z cigaret
vzpomínky mizí.

Stále jen čekáš,
tak nevnímáš přítomnost
a bolest na duši
ti není cizí.

Stále se vyptáváš,
co bylo včera
a je ti jedno
co bude dnes.

V očích tvých zhasla
poslední jiskra,
utopit vzpomínky
ve vínu chceš.

Utopen v žalu,
bez kontroly nad životem,
píšeš teď dopis
posilněn alkoholem.

Klepeš se,
cítíš strach,
chceš to však vzdát.
do žíly poslední dávku si dáš.

Zlatá tvá dávka,
poslední naděje,
do krve mísí se,
nikdo se nesměje.

Srdce tvé naposled
se smutkem zabuší,
nad osudem feťáka
se ne každý zasmuší.
Read More

Možná

pondělí 2. listopadu 2015

Možná čekáme v přístavu iluzí,
čekáme na loď ze snů,
s níž představy snů našich ožijí
a konečně najdeme cestu.

Možná hledáme smysl života,
tam kde nemá to skutečnou cenu,
přitom on stojí stále vedle nás
ale každý ho přehlíží v hněvu.

Možná hledáme překážky bez zábran,
hledáme chyby kde nejsou,
jenom čekáme v životě na zázrak
ale zázraky tu nikde nejsou.

Tahle ze mě doslova ,,vypadla" dneska ráno, tak snad se líbí :)
Read More

Smutná píseň - kratší hororová povídka

Byla noc.
Nevěděla kolik je hodin,
netušila ani to, co tu dělá a jak se sem dostala.
Rozhlédla se kolem sebe - jen pustý, černý les...
Najednou zafoukal vítr...
zaposlouchala se do zpěvu stromů, ten zpěv zněl tak krásně a smutně...
Najednou zaslechla kroky, jemné zapraskání větví a zašustění listí.
Otočila se, ale nikoho nespatřila...
Náhle ucítila teplý dech na svém krku, ale nikdo krom ní tam přece nebyl, nebo snad ano?
Po zádech jí přejel mráz a krev jí ztuhla v žilách. Nemohla se pohnout.
Opět ta píseň. Ta krásná smutná píseň stromů. Ucítila bolest v zádech a teplou krev stékající na zem. Bodnul ji do zad.
Ani si to nestačila uvědomit.
Podruhé.
Potřetí.
Upadla na zem.
Zbylo jen ticho a šum stromů zpívající tu krásnou, smutnou píseň...
Read More

Sebedestruktivní stavy

úterý 27. října 2015

V kaluži krve
leží má ruka
žiletkou řežu
když prožívám muka.

Na chvíli přehlušit
psychickou tíseň,
poslouchám dokola
tu samou píseň.

Ležet na kolejích,
když už nemá nic cenu,
nebo si napustit krvavou vanu?
Vzít si dost prášků,
či odstřelit hlavu?
Už se zas ztrácím
v tom neměnném stavu.
Read More

Čas říct sbohem

Je čas říct sbohem náladám,
co utlumují smích,
je čas říct sbohem démonům,
jenž život mi chtěj vzít.

Je čas říct sbohem tichým smutkům,
častým chmurům napospas.
Je čas říct sbohem těmto skutkům,
jenž bijí v hlavě napoplach.
Read More

Dnešní den

Krásný den všem čtenářům mého blogu :)
Předem se Vám chci omluvit, protože jsem nepřidala slibované pokračování povídky - učení je učení :/

Dnešní den byl hrozný :/
písemka z práva, na kterou jsem se sice učila, ale nevím jestli to dopadne tak jak bych chtěla a navíc - moje premiérově první pětka z češtiny a ještě k tomu ze slohu...ups :O
čekala jsem to, neboť jsem začala psát až v tu dobu, kdy všichni ostatní už přepisovali... prostě jsem nedokázala napsat nic normálního na to téma :/ Napadalo mě mnoho myšlenek na ono téma až jsem jen škrtala a nadávala si :D
Nenávidím, když musím psát slohovku ve škole :/ Doma by to jistě dopadlo lépe...
Nedokážu se na to ve škole soustředit :/

Téma znělo: ,, Jaká bych nechtěla být" (úvaha)
Téma se mi celkem líbí a proto jsem se rozhodla napsat o prázdninách na toto téma i slohovku nebo básničku a poté ji sem přidat :)
Doufám, že se Vám bude líbit :)
Vaše Týna :)
Read More

V mlze

Lesem bloudí temný anděl
stromy halí mlha,
hledá tu,
jenž v koutě noci
mrtvolně se chvěla.

Její duše,
prázdno chlad,
smutek vrhá stín.

Nahé tělo,
šrámy,
mráz,
zkrvavený sníh.

Našel ji,
krev,
zkřehlé tělo,
plné drsných ran,
nechtěla zde dále žíti
ani další z rán.

Lesem bloudí temný anděl,
stromy halíc mlha,
osamocen v koutě lesa,
kde mrtvola se skvěla.

Tak ztratil tu,
jenž dlouho hledal,
smysl svého bytí.
Tak ztratil to,
jenž k smrti vede
ztratil důvod k žití.

Lesem bloudil temný anděl,
stromy halila mlha,
ztratil lásku
a v jeho srdci
jen smutná píseň zněla.

Cítil se tak osamocen,
bez důvodu k žití,
pod stromem,
dvě mrtvá těla,
se zkrvavenou lící.

Lesem,
každý tak osamocen
kráčí a kolem mlha,
ve sněhu,
kde krev se třpytí
leží dvě mrtvá těla.
Read More

10 důvodů proč píšu

pondělí 26. října 2015

Krásné dopoledne všem :)
Protože mám chvilku času mezitím co máme IT, rozhodla jsem se věnovat chvilku svému blogu a napsat článek na téma týdne. Původně jsem plánovala napsat básničku, ale nestihla jsem a tak bude až někdy příště :)
Ale teď už k tématu.
Proč vlastně píšu?
Proč vypisuju svoje pocity na papír?
1) Když píšu, nechávám vše za sebou a cítím se trochu líp.
2) Je to pro mě něco jako vzpomínka, vždy si něco přečtu a vzpomenu si jak jsem se zrovna cítila.
3) Protože mě to baví.
4) Protože tím můžu někomu dát naději, když to chce vzdát - ano já nepíšu zrovna pozitivně, ale zítra přidám i jednu pozitivnější :D
5) Protože se postupně mohu zlepšit a jednou se mi může podařit to vše vydat.
6) Protože miluju psaní :3
...
už mě nic nenapadá, ale myslím, že tohle stačí :)
Read More

Poslední

pátek 23. října 2015

Už ztratila jsem všechnu víru,
píšu dopis se vším v smíru,
smířená,
nebude líp,
už nebaví mě dále žít.

Tlukot srdce tiše mizí,
myšlenky mé jsou už cizí,
odcházím navěky spát,
nechci dál už tu hru hrát.

Odešla
teď cítí vinu,
že ztratila svoji víru,
její tělo,
prázdno,
chlad,
odešla navěky spát.

Nejde zítřek vrátit zpátky,
život je až příliš krátký,
před tím než odešla spát,
přála si jen vrátit čas.
Read More

Na konci ničeho

Pomalu šla ulicí. Všude kolem ní už svítily pouliční lampy, byl večer.
Bylo jí smutno, cítila se na pokraji zhroucení, tolik mu věřila a on ji zklamal. Po tvářích jí stékaly slzy a do černých havraních vlasů jí padaly bílé sněhové vločky. Připadalo jí to jako ve špatném filmu, její život nebyl dokonalý a když poznala jeho, myslela, že už bude jen líp.
Čím déle ho znala, tím více ho milovala a čím více ho milovala, tím víc ho ztrácela. Nedokázala si představit život bez něj. Byl pro ni jako vzduch, který musí dýchat aby mohla žít, bez něj žít nemá žádný smysl, nebo snad ano?
Zůstala naprosto sama. Nikomu na ní nikdy nezáleželo, její rodiče se jí zbavili jako by byla kus hadru. Nepoznala mateřskou lásku a byla odsouzena vyrůstat v děcáku. Nenáviděla to tam a byla ráda, že už je plnoletá, takže ji přemístili do malého, ale útulného bytu, aby se naučila starat o domácnost. Jenže ta samota, která jí zbyla po rozchodu ji zabijela. Co udělala tak moc špatně, že ji každý nenávidí?! Copak si nezaslouží alespoň trochu lásky?
Ne, podle všeho toho, co se kolem ní dělo zřejmě ne.

Je jen pouhý odpad společnosti a neměla se nikdy narodit.
Byla rozhodnutá to všechno ukončit.
Konečně zničit to, co nikdy nemělo existovat.

Blížila se ke kolejím, kousek za město a aby si dodala odvahu, zašla ještě do nedaleké večerky koupit láhev vodky. Jen co vyšla ven, otevřela ji a vypila naráz čtvrt lahve. Ulice byla skoro prázdná, až na jednoho kluka s kapucí na hlavě.
Potkala ho už ve večerce a teď jí připadalo jako by ji pronásledoval.
,,To mě hodláš pronásledovat, či co?!" zeptala se ho.
,,Promiň, já jen...vypadáš smutně a opuštěně, tak jsem myslel, že bys uvítala společnost".
Působil na ni sympatickým dojmem, a o to víc ji mrzelo, že na něj musí být tak zlá.
,,Nevíš o mě nic, tak se laskavě nestarej, teď mě prosím laskavě přestaň pronásledovat a starej se o sebe, jasný?" A mírně opilá se vydala k lesu u kolejí.
Sedla si na jedinou opuštěnou lavičku a pak vyndala ji - tu jedinou poslední naději - žiletku. Její ostří se zalesklo ve svitu měsíce. Pocítila strach, ale musela to ukončit. Nechtěla už nikomu překážet.
Mohla by si lehnout na koleje, ale věděla, že vlaky tady už dávno nejezdí, a tak zvolila tuhle variantu.
Řízla se do svého bílého zápěstí a najednou získala větší odvahu, postupně řezala hlouběji a hlouběji, byla do toho zabranná tak moc, že nevnímala bolest a ani si nevšimla černě oděnného kluka s kapucí na hlavě, který tam právě přišel.
Podívala se na svou ruku - krev stékající do čerstvě napadané sněhové pokrývky ji fascinovala. Ta krásná kombinace bílé a červené. Krve bylo víc a víc.
,, To nedovolím!" ozvalo se za ní a hned k ní přiběhl ten kluk co ji pronásledoval. Byla zesláblá ztrátou krve a působením alkoholu, že se ani nemohla bránit a po chvíli usnula.


Pokračování přidám v úterý :) Doufám že se první část líbila a budete číst i tu další :)
Read More

Deziluze z života

Zmatené vzpomínky
mihly se hlavou,
ztracené iluze
odkládám stranou.

Z iluzí
s nechutí,
už nechci nic mít,
ubohé sny
jež můžu jen snít.

Končím s tou iluzí krásného světa,
je čas už přestat snít
a všeho nechat.

Život smysl nemá,
to dnes už vím
a tak se loučím
odcházím.

Odcházím ze světa,
odcházím spát,
nemělo cenu si na život hrát...
Read More

Někdy se zdá..

Někdy se v očích svých vidíme horší
a kůže jak papír je tenká.
Někdy je nejhorší lepší
a krev tvá ti tak sladce chutná.

Někdy se zdá,
že odejít
je nejkratší cesta ven,
hledáme zkratku jak obejít
hranice, co tvoří náš sen.
Read More

Recenze: Zlodějka knih

Příběh o válce a knihách.
Příběh, který vypráví sama smrt.
Příběh o beznaději, přátelství a slovech, která Vás mohou zachránit...


V posledních dnech jsem četla Zlodějku knih od australského autora Marcuse Zusaka. Tento autor mimo jiné napsal i další knihy jako např. The Messenger (Posel, 2002) a Bridge of Clay (Clayův most).
Zlodějka knih se stala mezinárodním bestselerem.

Je to kniha, která Vás pohltí od prvního řádku a nebudete ji chtít odložit.

Kniha je o dívce, která viděla umírat spoustu lidí.
O divce, která našla svou útěchu ve slovech.
O dívce jménem Liesel.

Děj se odehrává v nacistickém Německu před a během 2.sv.v., v době kdy nikdo nemá jisté, jak dlouho bude žít.
Poté co Liesel vídí umírat svého bratra na cestě k nové rodině, ukradne svou první knihu...
Neumí číst a proto ji její nový táta učí číst a ona svou jedinou naději nachází ve slovech...


Vlastní hodnocení:

Tato kniha mě nadchla už když jsem ji poprvé spatřila a vtáhla mě do děje již od prvního řádku. Podle mě je velmi čtivá a nemám nic, co bych jí mohla vytknout.
Read More

Zlomená

úterý 22. září 2015

Už neviděla budoucnost,
už nechtěla žít,
dál nesnesla tu přítomnost,
když už nemohla snít.

Snad ještě kousek její víry
hořel v ní,
však zhasl.

Na kolejích sedí sama,
strůjcem svého času.

Už nebaví ji bojovat,
nechce hry plné lží,
stále myslí na minulost
a to co mohlo být.

Už není nikdo komu věří,
ani žádný cíl,
tak na koleje sedla si,
teď chce si život vzít.

Kdo víru jí dá
v prostřed noci,
když všichni kolem spí?

Teď vlak už jede
a tlak stoupá
no snad už je jí líp,
na kolejích její srdce přestalo navždy bít.
Read More

Nad propastí

Jako na houpačce,
nahoru a dolů,
létám nad propastí
a padám zas a znovu.

Padám do propati
těch věčných lží
bořím se do tmy a starostí.

Je to jako na houpačce
furt nahoru a dolů,
však stále mám ten pocit,
že padám zas a znovu.

Že padám do tmy
a čím dál víc,
topím se v propasti
těch věčných lží.
Read More

Ozvěna samoty

V očích jí ozvěna samoty zněla
a krev místo slz na tvářích měla.

Byla tak sama,
už takhle nechtěla žít,
smrt se jí ujala navěky vzít.

Už není trápení,
už nejsou slzy,
zbyla jen ozvěna
té lidské zloby.
Read More

Ztrácím

Už zase se ztrácím do temnot,
v očích mám mžitky
a zapomínám slova.
Zapomenout tak na všechno
a někde jinde začít znova.

Už zase se ztrácím do temnot,
slzy se přes víčka tlačí ven,
jediné co stále přeju si,
je odejít ze světa ven.
Read More

Podzimní melancholie

Miluju podzim!

Představte si tu nádhernou atmosféru, když se procházíte parkem...
Jdete po koberci z barevných listů, cestu vám lemují nádherně barevné stromy, vlasy vám cuchá jemný vánek...

Kolem vás jsou samé barvy, které vám nosí tolik inspirace k psaní a tvoření celkově. Máte o čem psát, máte chuť psát...podzimní melancholie vás nutí neustále přemýšlet.
A nekončí to jen u psaní...
Mám mnohem větší chuť číst a kreslit si...
jen tak sedět v křesílku se šálkem kávy s knihou v ruce a snít.

Možná je to tím že jsem prostě ten typ depresivního, přemýšlivého člověka, ale osobně podzim právě kvůli této melancholické atmosféře miluju.

A jak je to s podzimem u vás?
Read More

Dekadence společnosti

úterý 11. srpna 2015


Je pustá temná noc
a já nedoufám v ráno,
všechno mi teď připadá jako by se jen zdálo.

Zlá servilita druhých lidí
a pak do zad nůž,
tu dekadenci společnosti překrývá jen růž.


Jak člověk ještě může věřit,
proč pořád jenom sní,
že až zítra probudí se,
bude na světě líp?
Read More

Nevěřím

úterý 30. června 2015


Když něžně mi šeptáš ta slova lásky
a přitom mi cucháš mé jemné vlásky,
tak přemýšlím,
věř, že bez nadsázky,
kolik je v těch slovech z lásky zášti.

Když přihlížím světu,
jak moc se mění,
to co bylo dnes už zitra není,
jak pochopit tvé změny nálad mám,
když za všechno pro Tebe můžu jen já?

Miluješ mě
a pak spíš s jinou,
políbíš mě,
mé zloby zhynou,
odpustím ti?
Ne,
půjdu cestou jinou,
nečekám přiznání,
že jen tvou chybou.
Read More

Porozumění


Porozumění je umění,
které nám každý nedá,
je to v zlé nouzi souznění,
které já marně hledám.

Já našla ho
a právě v Tobě,
oporou mou
jsi i ve zlé době
za to ti patří dík,
že jsi přítelem mým.

I ve zlých časech,
jsi za mnou stála,
a osud lepší,
jsi mi přála.
za to kdo jsi
tě mám moc ráda
neznám lepšího kamaráda.

Tuhle jsem poslala do soutěže Poetizer, ale byla to bohužel další typická lajkovací soutěž -_-
Read More

Opilecká

středa 17. června 2015

Trochu optimismu po smutné, ale bohužel reálné básni...

vytvořila jsem ji na slova: vřes, tráva, mech, košík, les

Byl to večer jako jiný,
pro mě však byl nevšední,
šel jsem v noci na jahody,
v košíku měl lahvový.

Nějaké pivko,
čerstvý vzduch,
udělalo své,
v temné noci,
v lese sám,
bylo to dost zlé.

Opilec sám po jahodách,
vidí všechno temně,
potácí se,
stále padá,
až na prdel si sedne.

Byla to noc jako jiná,
pro mě byla nevšední,
šel jsem s pivem na jahody,
sednul jsem si do trní.

Kolem stromy,
mech a tráva,
také nějaký vřes,
por někoho krása lesa,
pro opilce děs. Smějící se
Read More

Báseň o sebepoškozování

Tohle téma mě zajímalo, a tak jsem se pokusila vcítit do lidí co mají tento problém, snad se mi to povedlo...


Temná je propast,
v myšlenkách mých,
jak černá propast
se zvětšuje víc.

S každou tvou zradou,
co uvnitř mě bolí,
všechen stesk,
bolest,
strach,
ukrývám uvnitř.

Pod maskou přetvářky,
na dně vých sil,
jen žiletka v úzkosti
je přítelem mým.

Nechci se zabít
- i když, proč žít?
Snažím si ulevit,
chci dýchat a žít.

Toužím jen přemoci,
ten pocit bezmoci,
s žiletkou v ruce
už není mi pomoci.

Do kůže zajíždím,
stačí pár řezů,
v každém tom říznutí
je trochu jedu.

Ten pocit úlevy,
neumím popsat,
pak výčitky svědomí:
,,Jsi blázen?! Už přestaň!"

Na malou chviličku,
cítím se líp,
zítra však s žiletkou,
chtít v koutě se skrýt.

Dnes je to naposled,
říkám si denně,
avšak vždy se smutkem
vrátím se věrně.

Je to zlý, bludný kruh,
kolotoč krve,
se strachem,
s bezmocí
válčit mi nejde.

Jak říct si o pomoc,
jak vykřičet přání?
Své temné tajemství
přísně si chráním.

Jak říct,
že chci pomoc,
i když ji odmítám?
Jak jen s tím přestat
a problém svůj neskrývat?
Read More

Zlo

Zlo hledá svou oběť,
smrt plíží se tmou,
kočka toulá se městem
a bloudí temnotou.

Oči jí zeleně planou,
do noci jak svit,
jen jen kočka neví,
že přestane žít.

Zlo vyhlíží obět,
smrt brousí svou hůl,
kočka toulá se městem
a černočernou tmou.

Čas rychle se krátí
a svíčka zhasíná,
tělo té kočky
pod stromem spočívá.

Zlo vysává duše,
až nenajde jedinou,
duši tak čistou
a nevinnou.


Jedna z mnoha starších :)
Read More

Jsem zpět:...

pátek 15. května 2015

Ahojky :)
Vím, dlouho jsem tu nebyla....měla jsem a stále mám rozbitý notebook, bohužel.
Pokusím se v blízké době něco přidat, protože za tu dobu, co jsem tu nebyla, jsem napsal pár nových :) Tak zatím se tu mějte krásně :)
Read More

Jaro

pondělí 2. března 2015

Jaro se blíží :)
Konečně....Také už se nemúžete dočkat? :) Tahle básnička není moc povedená, ale také je to myslím asi 3. básnička, kterou jsem vytvořila asi před.... ani nevím kdy :D

Když po zimě příroda
opět se probudí,
radost a lásku
to ve mně povzbudí.

Když slunce venku září
a hřeje mou tvář,
tak je to pro mě lék
proti všem únavám.

Jen tak si pak kráčím
tou nádhernou krajinou
ptačí zpěv slýchám,
mám náladu podivnou.

Miluji jarní den
a přírody hlas,
chci si teď zpívat
a chci se zas smát.
Read More

Temné pocity

neděle 1. března 2015

Tak další trochu inspirovaná sebedestruktivními myšlenkami, které mě provázeli potom co mi naši oznámily tu větu, že už mi dál nehodlají platit intr...kterej pro mě však znamenal můj domov, místo kde jsem se cítila víc doma než tam kde se nacházím teď. Snad se bude líbit :)

Odkládám na papír
své temné pocity,
píšu to ze srdce
nezvládám konflikty.

Píšu co žiju
a co právě prožívám,
žiju co nechci
a co chce má rodina.

Trápím se po nocích,
potichu pláču
a ve dne předstírám
i když jsem K.O.

Nikdo mě neslyší,
V duši však křičím,
že tohle místo mě jenom ničí.

Nikdo mě nevidí
nikdo mě nevnímá,
jsem troska s jizvami,
jsem jenom splodina.

Nikdo nic netuší,
neptá se co je?
a já mám často chuť odejít z boje.
Read More

Strach uvnitř nás

neděle 22. února 2015

Jedna nová na téma týdne. Usmívající se

Uprostřed pustiny,
ztracená v mlze,
procházím houštiny
nevím co bude.

Dneska je dnes
a zítra kdo ví,
strach uvnitř nás
je horší než dřív.

Jdeme přes koleje
vlastního života,
zbývá nám naděje
v našeho pilota.

Žít se má naplno,
ty dnes jen přežíváš,
strach tě už pohltil,
lásky moc nevnímáš.

Chtěla bych vrátit čas,
před tohle bludiště,
než jsme se vydali
na tohle kluziště.

Než láska shořela
spálil ji žár,
než zůstal nám na srdcích krvavý šrám.
Read More

Přemýšlení nad nicotou a ničím...

čtvrtek 19. února 2015

Jen tak se propadnout do nicoty a ze dne na den přestat existovat...být volná a nespoutaná morálkou dnešní společnosti.
Za každou cenu si muset najít kluka jen aby jste byli in? Seru na to co je nebo není in...seru na všechno... už mě nebaví žít podle těch Vašich rádoby pravidel, kde je všechno perfektní, protože tak to prostě není, alespoň mě se to nelíbí.
Píšu tady sračky o ničem, které nikoho ani nezajímají, ale já se musím vypsat.


Co je teda lék na všechnu bolest dnešního světa? Vypsat se ze všeho toho co mě už dlouho dusí... je to jako když se Vás někdo pokouší utopit ve vodě a vy se snažíte nadechnout....A pak se to stane, Vy se stejně nadechnete....A buď už je po Vás a jste mrtví... A nebo ne a nadechnete se vzduchu nad hladinou.... a žijete dál s pocitem toho, že Vás tu nikdo nechce a to je ten důvod proč tu ještě být...Nikdo Vás nechce a proč jim dělat radost a nechat se znovu stáhnout na dno...až na úplné dno, které se zdá být horší jak smrt a vlastně jen ta se zdá být jediným východiskem z těch sraček do kterých Vás ostatní dostali... Ale nebudeme směšní...dostali jste se tam sami....Serte na to všechno co Vás svazuje jako kámen a drží Vás ve vodě...Buďte silní a vyplavte nad hladinu a ukažte světu úsměv a serte na to, co si o Vás okolí myslí.... Ukažte světu že i přesto, že máte sto důvodů přestat žít, máte tisíc důvodů se smát. Jen to je lék na všechnu bolest... Na všechno srát a žít na maximum.
Read More

Netušíš

Další ze starších :) nepřidávám nové protože zažívám další psací krizi... :/
Moc ráda bych už něco zase napsala, ten pocit a chtění psát tu je, ale zároveň chybí inspirace.
Nemá někdo z Vás nápad o čem bych mohla psát? :)

Každým dnem,
kdykoliv tě vidím,
pro mě jsi přítelem,
já pro tebe cizí.

Když kolem mě procházíš,
ani nevíš,
kdo jsem,
co skrývám,
za city se stydím.

Je pro mě vzácné,
když se ohlédneš
a do očí krátce mi pohlédneš,
když úsměv svůj dáš mi
když se otočíš,
Jsi pro mě zvláštní a jinačí.
Read More

Ještě jednou

sobota 14. února 2015

V minulém článku jsem slíbila, že zveřejním své starší básničky, tady je jedna starší ( asi jen rok stará) tak snad se bude líbit :)

Ještě jednou zavzpomínám
na ty krásné chvíle,
v utrpení nacházím zas
své vzdálené cíle.

Jedna chvíle
v pohrdání citů mých
i tvých,
proč jsem to jen neviděla,
a slyšela jen smích.

Hledala jsem někde,
kdesy,
kde nebylo o co stát,
teď mě bolí vzpomínání
a to co se mohlo stát.

Zavřu oči,
nadechnu se,
je čas zase vstát,
najít místo,
pevnou zemi
kde mi bude fajn.

Hledala i milovala
avšak pouze já,
nevím proč tak náhle shořel,
tenhle příběh náš.

Možná že to byl jen osud,
co nám něco hezké přál,
avšak něco zničilo to,
něco jménem žár.
Read More

Projekt: Já jako básník

neděle 8. února 2015

Autor projektu: http://klub-basniku.blog.cz/1408/ja-jako-basnik

Rozhodla jsem se zúčastnit jednoho projektu. Ten spočívá v zoodpovězení pár otázek, ohledně psaní básní.
Toto jsou otázky, na které Vám odpovím. Usmívající se

Otázky:

1. Jak ses dostal/a k psaní básní?

Náhodou. Dříve jsem se pokoušela psát texty písniček....a najednou jsem začla psát básničky :D

2. Kde bereš inspiraci při psaní básní?

Ve svém aktuálním rozpoložení :) Když jsem v ,,depkách", když jsem štastná, a když se děje něco, co ovlivňuje můj život :)


3. Zúčastnil/a ses někdy nějaké básnické soutěže?

Ano :) a u jedné je dokonce menší úspěch :)
odkaz: http://knihy.idnes.cz/literarni-nadeje-ceske-republiky.html

4. Na jakém místě se ti básně píší nejlépe? A kde s obtíží?
V tiché místnosti, v pokoji, ve škole... moc mi nejde psát třeba v autobuse, nebo když mi někdo kouká přes rameno :D

5. Jaká témata básní si vybíráš nejčastěji?
Depresivní: láska.nenávist, sebepoškozování, sebevražda....

6. Jak vypadaly tvé první básně?

Někdy je zveřejním, ale byly nic moc :D

7. Myslíš, že se zlepšila tvá úroveň básní od té doby, co jsi začal/a psát?

Určitě ano :)

8. Používáš pomůcky jako rymy.cz/sk? Jaký na ně máš názor?

Ne. :)

9. Chtěl/a bys vydat sbírku básní?

Plánuju to :)

10. Popiš několika verši svoji momentální náladu.

Jako noc se střídá s dnem,
střídám smutek s úsměvem.

Je mi různě.
Je mi fajn.
Jednou smích
a potom pláč.

Jako léto střídá zima,
uvnitř žár
a potom zima.
:)
Read More

1.část

sobota 7. února 2015

Odkaz na Prolog: http://written-angels.blog.cz/1410/prolog

Probudila se. Zdál se jí zase jeden z těch zlých snů, které se jí zdály čím dál častěji. Byla tam sama. Stála na kraji útesu a plakala. Nevěděla proč. Pak skočila.
Podobné sny se jí začaly zdát už od jejích 13 let. Děsilo ji to. Byl to jen sen, ale zároveň jí to přišlo jako deja vi. Někdy to už zažila. Ale jak by to sakra mohla zažít, když se ty sny odehrávali v minulosti?

Bylo kolem 5. Hodiny ráno a když usoudila, že už neusne, oblékla se a šla se proběhnout.

Milovala běh. Když běžela, připadala si volná jako pták. Plná energie jako vodopád. Nemyslela na nic. Jen běžela s čistou hlavou- a právě to na tom milovala nejvíce. Nemusela přemýšlet, kde je teď její otec, jestli v hospodě, nebo někde v příkopě. Její otec byl alkoholik. Nebyl doma někdy i celé dny, a když byl, tak jen spal a nadával.
Její maminka umřela, když jí bylo 10 let. Chyběla jí. Tak moc…

Začalo sněžit. První sníh v tomhle roce. Zastavila na kraji parku a koukla na nebe plné hvězd. Sedla si na lavičku, jen tak koukala a přemýšlela.

,, Krásné, že ano?" Vyrušil ji hlas poblíž ní. Lekla se a málem zaječela. Vedle ní na lavičce seděl celkem pohledný chlapec. Měl černé vlasy a nebesky modré oči. Podle účesu odhadla i to, že je nejspíš emař stejně jako ona.
,, Jsem se tě lekla…." Vydechla jsem…Ale máš pravdu, je to nádherné" odpověděla jsem na jeho otázku.
,, Promiň, nechtěl jsem tě vylekat…" začal se omlouvat…chodíš sem často?" Zeptal se mě.

Usmála jsem se na něj. Byl fakt nádhernej a milej. ,,Celkem ano, a co ty? Ještě jsem tě tu nikdy neviděla….tebe bych si určitě pamatovala"
,,Teď jsem tu poprvé, nemohl jsem usnout kvůli nové škole,o víkendu jsme se přistěhovali"
,,aha, tak to tě tu někdy musím provést" reagovala jsem rychle, tenhle kluk byl boží a já ho rozhodně toužíla poznat víc…..Pokračování příště :)

Do komentářů napište jak se Vám líbí, budu moc ráda :)
Read More

Proč soudíme, když neznáme?!!!

Předsudky jsou všude kolem nás. Kdo z Vás někdy neřekl, nebo si nepomyslel něco špatného o druhém, aniž by o něm něco věděl, nebo alespoň znal daný problém?

Soudíme všechny kolem nás na první pohled. Koukneme se na tlustého člověka a okamžitě si pomyslíme: ,,fuj, to se neumí ovládat?!" A třeba si ani neuvědomíme,že ten člověk za to třeba ani nemůže a je nemocný. A co třeba předsudky o emo stylu? Kdekdo když se řekne emo, si myslí že se řežete. Ale pokud se někdo sebepoškozuje, tak to je psychický problém, kterým může řešit problémy kdokoliv z nás. O člověku, který je hubený si pomyslíme, jak moc se asi musí omezovat, a že určitě hladoví a možná má anorexii, ale tak to vždy být nemusí. Znám pár takových lidí, a ti si moc přejí přibrat, ale prostě nemůžou ačkoliv toho sní za den spoustu a ani nemají tolik pohybu. A co třeba spolužáci, kteří mají dobré známky? Hned si myslíme, jak se doma ,,šprtají" od rána do večera a oni přitom ani nesáhnou na učení.... Ano, i já takového člověka znám. Mě osobně někdy stačí jen dávat pozor v hodině, a před písemkou to jenom ,,oživit". I když zrovna teď se kvůli nechtěnému přestupu na jinou školu skvělými známkami chlubit nemůžu... A postupně se dostáváme k lidem co mají špatné známky. Co když tím chtějí něco naznačit? Co když jsou ve skutečnosti chytří, jen chtějí upozornit, že se něco děje, že se jim něco nelíbí?! Ale odsuzujeme i kvůli barvě pleti, národnosti apod., a tak jen odsuzujeme a odsuzujeme. Někdy třeba oprávněně, jindy zcela mimo a neapravedlivě.

Tímto článkem jsem jen chtěla nastínit to, jací skutečně jsme. Měli bychom se nad sebou zamyslet.
Ne vždy je člověk takový, jaký si myslíme, že je.
Múžeme tím hodně ublížit. A jednou se to může obrátit třeba i proti Vám.
Read More

Duše

středa 4. února 2015

Opuštěná duše,
po poušti se loudá,
ztracená je v mlze,
v samotě se toulá.

Její oči jsou tak prázdné,
nikdo do nich nehledí,
smutek, slzy,
bolest, zloba,
každý ji jen přehlíží.

Přežívá snad,
či jen čeká,
sní svůj krásný sen,
nicota ji pohltila,
srdce bolí jen.

Už neví
jak slunce svítí,
v temnotě je pohřbená,
už ztratila všechnu víru,
že vše bude fajn.
Read More

Smrtící úzkost

čtvrtek 15. ledna 2015

Ahojky, přidávám sem jednu slohovku, kterou jsme měli za úkol napsat do školy. :-)

,,Když světla zablikala, věděl Štěpán, že už je pozdě."
Byla zima, období kdy je vše tak cizí a krásné zároveň. Seděla jsem na lavičce v parku a kolem mě poletovaly křehké sněhové vločky. Bylo mi do pláče.
Nic jsem nedokázala. Ani kvůli Štěpánovi. Tak moc ho miluji, tak moc až to bolí. Dal mi čas. Měla jsem přestat. Teď je pozdě. Už nejsme my. ,, Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš....Miluju tě, ale prostě nemůžu." Řekl mi odpoledne a rozešel se se mnou.
Přesně na téhle opuštěné lavičce jsme se poprvé políbili. Vyryli jsme do ní datum s našimi iniciály a orámovali srdcem. Když jsem se na to podívala, bylo mi ještě hůř. Kolem mě bylo spoustu zasněžených stromů . Začalo se stmívat. Bylo to naše oblíbené místo. Nikdo sem nechodil a byly jsme zde naprosto samy.
Nechtělo se mi domů. Čekal tam na mě jen prázdný dům a opilý otec. Bývalo to jiné. Dřív byl veselý a měla ho ráda. V zimě když byla malá chodily i s maminkou bobovat. Užívala si to. Milovala svou rodinu. Všechno se změnilo když její mamka dostala rakovinu a půl roku nato zemřela. Tehdy se poprvé řízla.
Proč se vše muselo tak moc změnit, ptala jsem se sama sebe. Ale žádnou odpověď nedostala. Nemohla jsem. Nikdo ji neznal.
Její dětství se rozplynulo jako mávnutím kouzelného proutku. Zbylo jen pár vybledlých vzpomínek. Zůstal jen smutek, bolest a samota.
Dnes se cítila stejně tak, jako když ztratila mamku. Začala opět plakat, když si vzpomněla na ta slova, co jí řekl. Bylo jí mizerně, cítila jen bolest a beznaděj a ona chtěla, aby po jejím zápěstí opět tekla horká, červená a uklidňující krev…
Roztřesenýma a zmrzlýma rukama jsem hledala po kapsách svou jedinou záchranu. Žiletku. Milovala jsem ji a zároveň nenáviděla. Ona byla ta jediná věc, která jí dokázala pomoct. Chvilku si s ní pohrávala v ruce. Nakonec jsem se rozhodla a přejela ostrou hranou žiletky přes zápěstí, ale nestačilo mi to jen jednou. Z ran se okamžitě začala řinout krev. Horká a ohlušující. Bolest ji s každou kapkou opouštěla.
Kapky krve dopadaly na zem do bílého sněhu a zbarvovali ho do ruda. Stejně jako bolest ji začal opouštět i život. Pomalu si lehla na lavičku. Věděla, že tentokrát řízla moc hluboko. Krve bylo čím dál víc. Hučelo jí v hlavě. Byl to její konec. Umře. Najednou uslyšela kroky. Otočila hlavu a uviděla Štěpána. Pousmála se. ,,Cos to udělala?! Sáro? Slyšíš mě? Vydrž, zavolám pomoc…" Skláněl se nad ní a držel ji za ruku. Volal sanitku. Když přijela, nešlo už nic dělat, a tak jen odvezli její bezvládné tělo.

Když světla sanitky naposledy zablikaly, věděl Štěpán, že přišel pozdě.
Read More

Příběh lží

sobota 10. ledna 2015

Je to jedna starší a vím že se moc nerýmuje, ale snad se bude líbit :)


Povím Vám konec příběhu,
který byl plný lží,
jak láska k tomu špatnému
mi sebrala chuť žít.

Je právě půlnoc,
zvony zní,
snad už všichni spí,
sedím tiše na náměstí
a přestávám snít.

Slzy mi stékají po tvářích
a prší jemný déšť,
to je ten konec příběhu,
co vůbec není fér.

Já věřila
a ty jsi zradil,
co teď s námi bude dál?
Ty vše bereš nezávazně,
já si chtěla život brát.

Já věřila
a ty jsi slíbil,
co z toho teď mám?
Jen bolest srdce,
jizev pár,
už nevěřím tvým hrám.
Read More

Bezbranná

pondělí 5. ledna 2015

Smutno je mi v životě,
nevidím v něm význam,
samé slzy,
bolest,
hněv,
ztácím chuť tu být dál.

Denně řežu do svých rukou,
utápím se v myšlenkách,
vzpomínám si na ty chvíle,
když mi bylo fajn.

Dnes už není,
neptejte se,
nepovím Vám víc,
je mi hrozně,
je mi smutno,
nebaví mě žít.

Nemá cenu tenhle život,
nechci žít v zlých představách,
utápím se denně v mysli,
cítím se moc bezbranná.

Bolest duše,
bolest,
ruce,
smrt přichází blíž,
neměl cenu tenhle život,
snad už bude líp.

Krev co teče po mé ruce,
žiletka
a tlukot srdce,
láska hory nepřenáší,
zbyla slza věčných přání.
Read More