Tohle téma mě zajímalo, a tak jsem se pokusila vcítit do lidí co mají tento problém, snad se mi to povedlo...
Temná je propast,
v myšlenkách mých,
jak černá propast
se zvětšuje víc.
S každou tvou zradou,
co uvnitř mě bolí,
všechen stesk,
bolest,
strach,
ukrývám uvnitř.
Pod maskou přetvářky,
na dně vých sil,
jen žiletka v úzkosti
je přítelem mým.
Nechci se zabít
- i když, proč žít?
Snažím si ulevit,
chci dýchat a žít.
Toužím jen přemoci,
ten pocit bezmoci,
s žiletkou v ruce
už není mi pomoci.
Do kůže zajíždím,
stačí pár řezů,
v každém tom říznutí
je trochu jedu.
Ten pocit úlevy,
neumím popsat,
pak výčitky svědomí:
,,Jsi blázen?! Už přestaň!"
Na malou chviličku,
cítím se líp,
zítra však s žiletkou,
chtít v koutě se skrýt.
Dnes je to naposled,
říkám si denně,
avšak vždy se smutkem
vrátím se věrně.
Je to zlý, bludný kruh,
kolotoč krve,
se strachem,
s bezmocí
válčit mi nejde.
Jak říct si o pomoc,
jak vykřičet přání?
Své temné tajemství
přísně si chráním.
Jak říct,
že chci pomoc,
i když ji odmítám?
Jak jen s tím přestat
a problém svůj neskrývat?
Okomentovat