RC: Dcera někoho jiného - Amy Gentry

"Dobrým člověkem se stanete jen v rámci těch možností, které Vám svět nabídne."

Zdravím všechny čtenáře mého blogu! Dnes vám tu naservíruju recenzi na knihu, kterou jsem objevila při obvyklé návštěvě mého království....ano knihovny :D. Knihu jsem si vybrala nejen podle krásné obálky, ale především podle zajímavé anotace, kterou naleznete zde.

Nechci Vám zde zdlouhavě vypisovat děj knihy, tak, jak se obvykle v recenzích píše. To podstatné se dozvíte v anotaci, ale zkráceně vám děj stejně přiblížím.

Kniha je o rodině, kterou postihlo neštěstí, v podobobě únosu jejich třináctileté dcery Julie. Po neúspěšném pátrání se rodina, třebaže o tom nemluví, smíří s představou, že je jejich dcera a sestra zřejmě mrtvá.

Po osmi letech však přede dveřmi stojí cizí žena a tvrdí, že je Julie...

Z mého pohledu:

Tato kniha působila opravdu slibně. Těšila jsem se na pořádný, dechberoucí thriller. A tak jsem si uvařila svůj šálek kávy a pustila se do čtení.

První kapitola mě opravdu nadchla a splňovala má očekávání, ovšem při dalších a dalších kapitolách jsem se docela ztrácela. I přesto, že kniha byla čtivá, zamotávala jsem se do děje, jako moucha do pavučiny a dost často jsem nevěřícně kroutila hlavou nad sledem událostí.

To, co mě tak mátlo a co by mohlo od čtení odradit mnohé čtenáře je dle mého názoru příliš vedlejších postav, které s dějem zdánlivě nesouvisí a odehrávají se v minulosti. Když říkám mnoho, myslím tolik, že si nejsem schopna zpaměti všechna jména vybavit. Ke konci však vše pochopíte. Autorka vás dějem provede tak, až vás dostane kam chce a vy budete možná rozzulením překvapeni.

Další věcí v knize, kterou jsem opravdu měla tendenci přeskakovat, byl u konce knihy objevující se fanatismus. Tohle opravdu není nic pro mě.

Kniha měla zajímavou zápletku, byla čtivá a proto prominu nedostatky, které má, Určitě stojí za to, si ji přečíst.

Četli jste tuto knihu? Budu ráda, když mi napíšete, jaké pocity z ní máte vy v komentáři. (:

Vaše knihomolka Týnuš

Read More

Ve stínu splínu

V odrazech zrcadel

sklíčená samotou

halí se do šatů

utkaných temnotou.

A nitky lží

v přetvářku ušité

zatají bolest

to všechno zlé prožité.

Jednou let nahoru

do krásných výšin

a pak pád do dolů

plného nížin.

Spálená křídla

sny v oblaku dýmu

duše se ukryla

do stínu splínu.

Jen popel šeptá ti

že zbyla naděje

křídla se zahojí

duše se usměje.

A bude líp.

Read More

,,Jsme jediná osoba, která může účinně změnit svůj život. "

Zdravím všechny čtenáře u nového článku na téma týdne. Tentokrát je to téma: ,,Kdybych tak mohla změnit svůj život. ".

V hlavě se Vám najednou vynoří spousta věcí, které by jste změnili. Některé jsou možná nepotřebné a povrchní, protože opravdových změn se bohužel většina bojí. Někteří možná hledí smutně do minulosti a říkají si, jak by to a to udělali jinak. Ale proč bychom si měli říkat: ,,Kdybych tak mohl/a"?, když MŮŽEME. Ano, každý z nás může. Chápu, že mnohdy to stojí mnoho úsilí, ale nikdo jiný, než my, náš život nedokáže změnit.

Dřív jsem svůj život neřešila. Byla to pro mě složitá a nesmyslná rovnice. Brala jsem to tak, že je život zlý a osud svině. Já ho změnit nedokážu. A tyhle myšlenky mě ničili. Hledala jsem za vším jen to špatné a vůbec mi nedocházelo, že i nejhoršímu okamžiku v životě budu za pár měsíců říkat zkušenost, co mě probrala.

Dnes už kvůli jistým, dost ošklivým, událostem mám lepší nadhled a vím, že všechno je to v hlavě. Ze všech těch klacků, co život hází pod nohy, je třeba brát si zkušenost a poučit se.

Možná nadávat na život je jen mrhání času, který můžete strávit plánováním lepších zítřků.

Je třeba snít. Každý z nás má nějaký sen. Něco, co ho naplňuje. A i přesto, že se zdá nereálný je třeba hledat řešení a ne výmluvy pro svoje svědomí. Nikdo jiný, než my sami, to neudělá. Každý si musí svůj životní cíl určit sám.

Hlavní je řídit se srdcem. Tím, co opravdu chceme. Něco pro ty sny dělat, aby se mohli uskutečnit.

Chce to opravdu chtít. A pak začíná ta změna.

Na konci čtvrtáku jsme dostali od naší třídní učitelky knihu Malý princ ( Naprosto dokonalá kniha, kterou by si měl mnimálně jednou každý přečíst.) a každý tam měl napsaný jiný citát. Já tam mám napsáno: ,,Jsme jediná osoba, která může účinně změnit svůj život. " A naprosto s tím souhlasím . A možná i přečtením Malého prince se můžete inspirovat a měnit.

Doufám, že Vás můj článek nenudil a naopak inspiroval k zamyšlení se nad vlastními kroky.

S láskou Vaše Týnuš ♥

Read More

Mlhoviny snění

Temně modré plátno z mlhy

z tajemných, kouřových hlubin

plné hvězd

a jejich prachu

sny, co dřímaj na oblaku

mlhovin

a jiných světů

kde čekají na osvětu

protkány tisici přání

o nichž málokdo má zdání.

svobodné duše, jež sní.

Read More

Šepot

Šepot,

tanec do ticha.

Dnes každý někam pospíchá.

A není kam.

A není proč.

Jen zastav,

chvíli stůj a zůstaň,

v šepotu křídel motýlích.

Read More

Maturita za mnou, ale co teď?!

Zdravím všechny čtenáře mého blogu.

Po dlouhé době se Vám konečně ozývám. Maturita je úspěšně za mnou, ačkoliv jsem to vůbec nečekala a celý život přede mnou.

A najednou je tu ta otázka. Otravná a vlezlá. ,,Co bude teď? Najít si práci? Kde? Co vlastně chci dělat? " Je to vážně až trapné nevědět, kam to chci dotáhnout v životě.

Avšak nakonec tu byl plán. Ano, dětinský a aź nereálný. Tak se mi alespoň jeví. Prostě si seženu brigádu či práci ať je jakákoliv a za půl roku bye bye a razím do Anglie jako au pair!

Plán skvělý, vyšlo by mi to s minimální mzdou do ledna tak, abych si stihla vše zařídit, nakoupit ( potřebuji akutně nový notebook a mobil abych nezůstala trčet třeba na letišti a neměla si odkud zavolat :-D ) , platit najem našim...Jenže to bych nejprve musela sehnat práci.

Je to zvláštní jak blbě si teď připadám. V naší vesnici ( ono je to město, ale je to prostě prdel světa) je až moc dobře známá pověst mého otce. Pověst řekněme nehezká, diky které se zkazila pověst i má, už coby dítěte v první třídě, kdy pečlivé maminky zakazovali svým dětem aby se se mnou kamaradili. Ale copak vážně za to, co se v naší famílii dělo můžu já?!

No, uteklo od té doby mnoho let a já se snažila. Vždyť nejsem kuřák, ani si nelibuji v alkoholu. Mám svou vlastní hlavu. Baví mě sport, čtení, psaní. ...a tak jsem nejen černou ovcí rodiny, ale i v celé vesnici kde bydlím. A tak se nemohu divit tomu, že mě jen vidí někdo žádat o práci a nevezme mě. Myslí si, že jsem stejná. Škoda no. Snad se něco najde říkám si denně. Opravdu se bojim toho, že k té Anglii nedojde. A to bych jela tak ráda ačkoliv si mohu jen domyslet ty hádky doma. Pomalu mě to irituje. Nechci strávit svůj život touhle rutinou. Ráno vstát, jít do práce tam kde mě to nebaví, přijít domů a být sama. Jak jsem čekala, najednou jsem úplně sama. Všichni přátelé jsou zničehonic jen známí a jsou vzdálení tak, že nemám šanci se s nima vidět. Je to smutné, uvědomit si tohle všechno. Nikdy jsem se svým ,,přátelům" nesvěřovala s problémy, které skutečně mám. Už jen ty ,, menší" jim přišli neuvěřitelné. Opravdu o tomhle všem, svém budoucím životě začínám opět pochybovat.

Nevidím tu nikde smysl. Jediné, čeho se teď mohu chytit je právě strávit alespoň půl roku v Anglii. Řeknu Vám jedno - když jsem byla na praxi v Londýně, cítila jsem se sama sebou i přesto, že jsem nebyla angličan. Mnohem vic jsem se tu citila doma. Možná právě to mě tam tak láká. Ale chci tam. Chci mít alespoň nějakou věc, na kterou budu hrdá. A toho se nikdy nevzdám i kdyby to mělo přijít až za půl roku. Bojím se. Je to cizi země. Anglicky umím jen trochu, abych se dorozuměla. Ale to se společně s hlídáním dětí a uklízením dá zvládnout. Člověk musí věřit. Tak držte palce ať najdu alespoň nějakou good work a můžu být au pair.

( To jsem se zas rozepsala sakra :-D )

Vaše Týnuš ♥

Read More

A nezbylo ti nic.

Ticho a jen stín funebráka

když se smráká

kráčejíc pro duši tvou

noční tmou

smí spatřit křídla snů

černých havranů

jak s křikem v tmách se ztrácí,

oči jim v temnotě září,

když tvoje zhasly

a nezbylo ti nic.

Už nikdy víc.

Nic k vědění

nic k snění.

Ani k bdění.

A konec je tak blízko.

tvé tělo v hloubce nízko.

Oni slétají se níž.

S poslednim úderem času

lehká jest zemská ti tíž.

Read More

Vypravěčka ( The Storyteller) - Jodi Picoult

Název: Vypravěčka ( Storyteller)

Autor: Jodi Picoult

Počet stran: 512

Nakladadelství: Ikar (2014)

Anotace: https://www.cbdb.cz/kniha-134614-vypravecka-the-storyteller

Vlastní recenze:

Má jizvu na tváři i na duši. Kvůli své sociální fobii si zvolila noční povolání, aby se ukryla před lidmi. Stydí se sama za sebe, bojí se předsudků druhých. Tak by se dala popsat naše hlavní hrdinka, mladá pekařka, Sage.

Má jen jedinou přítelkyni a přítele. Ten je ovšem ženatý s jinou ženou. Zemřela jí matka a ona si to dává za vinu. To je důvod, proč navštěvuje skupinovou terapii pro lidi s podobnými traumaty, jaké si na duši nosí ona sama. Nikdy se moc nevyjadřuje, neustále se schovává za své dlouhé vlasy, aby nikdo nespatřil její jizvu. Právě zde, na této terapii, pozná starého muže Josefa Webera a časem mezi nimi vznikne přátelství. Sage má po dlouhé době člověka, se kterým si může promluvit. Ovšem jen do chvíle, kdy se Josef vysloví svou žádost.

"Rád bych, abyste mi pomohla zemřít…"

Josef Weber svou prosbou Sage zaskočil. Ta mu nevěří, že by mohl být tak milý pán, učitel a samaritán spáchat tolik zla. Být vrahem. A chce, aby jí vyprávěl svůj příběh.

Josefovo vyprávění začíná. Mluví o tom, jak se z obyčejného, ne moc chytrého školáka, stal sympatizant s Hitlerem a říší. Vše je o to horší, že svou "práci" bere velmi vážně a i přes chvilkové pochyby ji vykonával velmi krutě.

"Takže jste šéfoval továrně na smrt…"

A pak tu máme babičku Sage, Minku. Ta zažila holocaust na vlastní kůži, ale nechce o tom mluvit. Chce jen jediné - zapomenout. To ovšem nejde.

Později však s naléháním své vnučky začne vyprávět celý příběh ze svého pohledu. Pokud si do této doby myslíte, že horší to už být nemůže, zjistíte, jak mylné jsou vaše představy, po Minky vyprávění. Z mladé oblé dívky, která ráda píše příběhy, se stává vyhublá, holohlavá kostra beze jména, s číslem vypáleným do kůže, jako dobytek.

Vypravěčka je velmi silný příběh plný emocí. Budete cítit strach, nenávist, znechucení, vděk, ale i lásku.

Díky tomu, že se v knize střídá vyprávění z obou stran a střídá se i čas děje, na chvilku si od husí kůži nahánějícího vyprávění odpočinete. Během této doby si Sage žije svůj život. Můžete mít radost ze začínajícího vztahu Sage s vyšetřovatelem Leem, kterého Sage zkontaktuje, aby Josefa neminul trest před soudem. Zároveň se i o samotné Sage a její minulosti dozvídáte tajemství, které si nese na duši i na tváři. Tak trochu ,,červená knihovna". A v pozadí děje stále cítíte ten hnilobný pach smrti, spálených těl mísící se s vůní čerstvého chleba a skořicové rolky.

Tento titul skrývá přes pět set stran napínavého vyprávění. Ačkoliv jsem docela rychlý čtenář, od knihy jsem se doslova nemohla odtrhnout, samotné čtení knihy se musí prožít v každém písmenku.

"Láska není jediné slovo, které selhává.

Stejné je to i s nenávistí.

Válkou.

Nadějí. Ano, nadějí.

Proto jsem svůj příběh nikdy nevyprávěla.

Když člověk něco takového prožije, je mu jasné, že neexistují slova, která by to dokázala alespoň přibližně popsat. A kdybych to udělala, ostatní nemohou nikdy porozumět."

Kniha Vypravěčka se stala další mojí "srdcovkou". Miluji takové knihy, které ve Vás zanechají stopu. Příběh, který vypráví takové hrůzy, Vás nezanechá chladnými. O to víc, když se podobné věci opravdu staly.

Příběh Vám pokládá otázky, na které se dá jen stěží odpovědět. Je to kniha, na kterou se jen tak nezapomíná. Uhnízdí se ve vašem srdci a donutí vás nad svým obsahem ještě dlouho přemýšlet.

Není to oddechové čtení, je to kniha především pro ty, co si chtějí knihu pamatovat, kteří chtějí, aby jim pár napsaných slov navždy změnilo pohled na svět.

Nemohu jinak, než ohodnotit ji kladně.

Moje hodnocení: 99% (A to jsem opravdu objektivní :D )

Doufám, že pokud jste tuto knihu opomíjeli, tak jako dlouhý čas já, že Vás má recenze inspirovala k přečtení. Tato kniha je vážně úžasná.

Momentálně čtu Citadelu od Antoine De Saint-Exupéry a dočetla jsem Hanu od Aleny Mornštajnové.

Co právě čtete vy?

S přáním příjemného čtení,

Týnuš :)

Read More

Nekonečné dny

Název knihy: Nekonečné dny

Autor: Claire Fuller

Překlad: Veronika Volhejnová

Vydalo: Argo (2017)

Svět za Velkým předělem se propadl do nicoty i se všemi jeho obyvateli.

Zůstali jen dva z nich - osmiletá Peggy a její podivínský otec. V rozpadlé chatce uprostřed hlubokých lesů se učí přežít z darů přírody, a hlavně se sebou navzájem. Pak se ale jednoho dne z lesa vynoří tajemný vousáč Reuben a Peggy začne poznávat, že všechno je možná docela jinak, než jak jí otec vtloukal do hlavy. Co když žádný konec světa nenastal? Co když její rodný dům v Londýně ještě stojí a matka v něm stále čeká na její návrat? Nekonečné dny znamenají podle nakladatelů strhující příběh o temných stránkách člověka, ale i o krásách přírody, naději a přátelství.

Příběh začíná v listopadu 1985. Protože má dvě dějové linie - minulost a přítomnost. Rychlým sledem událostí poznáte matku, koncertní pianistku, Ute, vypravěčku a hlavní hrdinku našeho příběhu Peggy, jejího poněkud podivného otce a jeho pár přátel - jsou to takzvaní ukrývači. Lidé, kteří se chystají na konec světa a tomu podřizují vše.

Zpočátku je docela zajímavé a místy vtipné být pozorovatelem této skupiny lidí, jak píšou jeden seznam za druhým a věří, že přijde konec světa. To vše ovšem do chvíle, kdy otec začíná být touto myšlenkou opravdu posedlý a děj se zvrtne. Opravdu totiž svou dceru Peggy vyláká do lesa hledat Die Hutte. Cestou spí v lese a učí se o sebe postarat - lovit veverky, sbírat plody, rozdělat oheň bez sirek...ale také to vše společně přežít.

Vztah mezi dcerou a otcem cestou chladne a z otce se stává šílenec. Avšak Die Hutte nakonec opravdu naleznou.

Ne, nechci Vám tu spoilerovat celý děj a prozradit Vám vše. Tady, v Die Hutte, totiž hlavní děj knihy teprve začíná nabírat na obrátkách

.

Mě osobně se kniha opravdu líbila. Naleznete zde opravdu propracované, detailní líčení přírody a psychický vývoj charakteru jednotlivých postav je skvělý. Malá osmiletá dívka se promění v téměř dospělou ženu a otec z podivína v naprostého šílence. Oba uprostřed ničeho, jediní přeživší z celého světa. Ale je tu ještě někdo třetí.

Ovšem kniha má i stinnou stránku - u konce mi připadá děj nerozmyšlený. Jako kdyby autorka chvátala a nedomyslela konec. Možná to byl účel, ovšem mně ještě stále vrtá v hlavě.

Ale protože si každý může udělat obrázek o konci, není to dle mého názoru až tak zásadní chyba a tak knihu vřele doporučuji všem, kteří si rádi počtou nějaké ty psychothrillery a nejen jim.

Knihu hodnotím 85% :-)

Četli jste tuto knihu? Jaký máte názor vy? :-)

Nečetli? Tak doufám, že vám má recenze pomohla v rozhodování a třeba si ji i vy přečtete.

(Určitě se pak tady v komentářích podělte o váš názor :-) )

Máte tip na nějakou skvělou knihu? Tak neváhejte a podělte se o ni v komentáři :-)

Příjemné čtení přeje Vaše Týnuš :-)

Read More

Maturita

Učení,

hlava prázdná,

bolí

kolik dní,

nocí

už ležím v tom boji

a nenacházím nit,

co všechno by spojila,

v jeden celek.

V tak tichém údolí,

hlučném zároveň

pustém a plném myšlenek

je pouhé nic

plněné ironií

a přitom mnoho

všeho toho

co měla bych vědět

ukryté hluboko v zapomnění

znalosti dávno jsou už pryč

času nemnoho

a maturita v hajzlu.

Read More

Nadhled

Krásný večer všem čtenářům mého blogu!

Dnes přidávám novou báseň a článek na téma týdne ,, Život v bublině".

Každý z nás má občas starosti a problémy. Vůbec nezáleží na věku či pohlaví. Občas kolem sebe vytváříme stěny, které pak těžko bouráme. Jakmile se objeví drobná prasklinka a my tu zeď, stěnu ,,bubliny", narušíme, objeví se nové problémy. Kolotoč, který nezastavuje, jen čas od času zpomalí a my lehce nabíráme dech.

Nelze se divit, že se pak jen musíme přetvařovat. Učíme se lhát, zatajovat. Až i my věříme té lži. Nakonec o nás nikdo nic neví. Nezná nás. Zná jen tu část, kterou dovolíme druhým znát. Ale proč? Vše co v sobě takto dusíme jen upevňuje tu neviditelnou bublinu. Nakonec jsme osamělí mezi lidmi.

Neznáme sebe, podceňujeme se, nevěříme sobě ani druhým. Nikdo tu pro nás není. Dáváme totiž jasně najevo, že nemáme zájem. Nechceme lítost. Nechceme společnost. Nechceme o problémech mluvit. Natož hledat řešení. My vlastně nemáme problém. My jsme jen opuštění. To ostatní nás opustili! No ne?

Ale no tak. Vážně? Oviňovat ze svých problémů druhé je častá chyba nás všech.

Není to řešení.

Hledat řešení a přemýšlet nad ním, je správná cesta. Ale vždy musíme hledat vinu především v sobě. A změnit se. Poučit se ze svých chyb. To je nejtěžší.

Až nedávno jsem sama sobě připustila, že můj negativismus mě dost ničí. Že už to tak nechci. A dala si výzvu, být pozitivní. Nevzdávat se. Neztrácet víru v sebe a věřit i druhým. Především však sobě. Možná, že až zcela skončí škola, zůstanu zcela sama. Už ta představa je hrozná. Ale počítám s tím. I na ZŠ to tak u mě bylo. Nejlepší kamarádka se po pár měsících ani neozvala. Kdybych nemusela přestoupit, možná bych ji zcela ztratila. Tak to je. Někteří lidé jsou s vámi jen na čas a pak odejdou. Zvykejte si. Bolí to. Ale život je takovej. Po čase to přejde.

To, co dnes považujeme za hrozné a příšerné nás může posunout dál. I já jsem si před pár lety, když jsem přestupovala, myslela, že můj život končí. Na základce téměř bez přátel, na střední konečně nové tváře, zábava. Přestup mi vzal kariéru knihovnice. Dobré známky. Zájem o učení. Nově získané přátele. Svobodu, kterou nabízel intr. Když nad tím vším přemýšlím dnes, jsem za přestup i ráda. Poznala jsem totiž nové lidi. Zjistila jsem, jaké je to opravdu nenávidět školu. A zjistila, jaká opravdu jsem. Bez téhle změny, bych se tak moc nezměnila. Možná bych ještě pořád psala zamilované básničky. Možná bych tu nebyla, protože bych skončila jako anorektička, kterou na intru nikdo v jídle nehlídal. Možná. Ale stejně bych nakonec skončila sama. Před zrcadlem, které odhalí všechnu tu falešnou přetvářku. Jedno mám se starým já stále společné, sebenenávist. Té bylo za ty roky dost. Lituji těch let. Zbytečně promrhané chvíle. Mohla jsem udělat hodně věcí jinak. Možná. Měla jsem se poučit hned. Už proto tak moc chci změnu. Bylo toho dost. Pomyslná bublina mě málem udusila. Mohlo to skončit všechno navždy. Všechno špatně.

Teď vím, že nic není tak těžké, jak to vidíme. Ale nejtěžší je najít odvahu a přiznat si, že to my to musíme všechno zvládnout. Za svůj život, ručíme my osobně. Nikdo jiný to tu za nás neodžije a neudělá. My můžeme změnit sebe a tím i náš život. Může být smutný a přesně naopak. Všechno ostatní je až druhotné. Otázkou tedy zůstává, proč si to všichni uvědomíme až po tak dlouhé době? Proč tak dlouho žijeme v bublině, která nás může zabít? Pomalu nás sžírá.

Musíme se naučit vážit si života. Každé chvíle s našimi milovanými, přáteli, sami se sebou. Měli bychom si vážit sebe a nežít v té bublině. Jednoduše ji propíchnout jehlou a volně dýchat...

Nechci žít s úsměvem

co přetvářka ven tlačí

vždyť bylo dost už slz

je čas zas znovu začít.

Nechci jen předstírat

že život můj mi stačí

přiznat, že nestíhám,

že tudy je to kratší.

Snad zkratka do pekel,

mám se aspoň kde zašít,

jestliže nevyjde

ta z cest, co chci dnes začít.

Nehledat důvody,

proč žít

a prostě žít,

starosti budou vždy,

tak nech je volně jít.

Je na čase, zas za sebe

svou roli správně hrát

není tu důvod

proč měl by sis ji brát.

Že něco nevyšlo?

No co, zas bude líp.

Ber to vše s nadhledem

žij tak, jak TY chceš žít!

Read More

Recenze: Zmizelá ( Gone girl)

Nic není takové, jaké se to na první pohled jeví a nikoho neznáme tak dobře, jak si myslíme.

Recenze: Zmizelá (Gone girl)

Nakladatelství: Knižní klub

Autor: Gillian Flynn

Anotace:

Zdálo se to jako ideální manželství. Zdání ale může vražedně klamat…

Amy Dunnová zmizela v den pátého výročí svatby. Nick, její muž, byl po sérii nalezených důkazů obviněn z vraždy své ženy. Nick prohlašuje, že nic nespáchal, Amyini přátelé a zápisky v jejím deníku tvrdí opak. Kdo má pravdu? Jak ji poznat? A pokud je Nick nevinný, kam se poděla Amy? Psychothriller, který se stal kultem i fenoménem… (https://www.kosmas.cz/knihy/184738/zmizela/)

Další kniha od mé oblíbené spisovatelky Gillian Flynn opět nezklamala.

Všechno se zpočátku zdálo být v pořádku a normální. Obyčejný život, ideální pár. Ale jak to tak bývá, vše jen na první pohled.

Hlavní hrdinové totiž po čase prožívají kvůli stereotypu a znatelným rozdílům manželskou krizi. Postupem času tak nahlédnete do soužití dvou psychopatů. Nikdy nevíte, komu můžete věřit.

Je Nick opravdu nevinný?

Kde je Amy?

Kde je pravda?

Opravdu milovali jeden druhého, nebo se zamilovali oba dva jen do iluzí, které si sami sobě navzájem vytvořili?

Jedna otázka střídá druhou.

Kniha vás provede dvěmi dějovými liniemi. Současným Nickovým životem a pak deníkovými zápisky Amy z minulosti. Každý si musí o obou hlavních hrdinech udělat vlastní představu. Kdo je ten ,,špatný"?

Mé sympatie měla jednu chvíli Amy, druhou Nick. Střídalo se to tak dlouho, až jsem je nenáviděla oba.

V obou se skrývalo zlo. Lži a přetvářka protkávala celý jejich vztah. Na jednu stranu okouzlující, zábavní, zamilovaní...když chtějí.Takoví jsou psychopati. Na stranu druhou je celý jejich život jen prázdná, černá propast plná temnoty a neávisti. Jako pavučina, na první pohled krásná a jednoduchá, zároveň však plná prachu a spousty složitostí, které skrývá špína.

,,Zlo potřebuje k životu zlo a bez zla bys nemohl být dobrý."

Až budete u konce knihy, nic nebude jako na začátku.

Nevěříte, že může existovat něco ideálního bez špíny ukryté hluboko pod povrchem.

Všechno je to jen pouhá lež stavěná iluzemi.

Postavy této knihy jsou dokonale psychologicky propracované do detailů. Celá kniha je opravdu jako náhled do zdánlivě ideálního manželství. Nic však není takové, jak se mnohdy zdá.

,,Lidé chtějí věřit , že znají druhého nejlíp na světě, i přesto, že věří jen lži."

Tato kniha může změnit Váš pohled na mnoho věcí i lidí.

Tento příběh má skvělý děj, dokonale propracované postavy, nečekaný konec.

Proto doufám, že recenzí jsem Vás inspirovala k přečtení této knihy. Já sama jsem nadšená tak moc, že ji teď mám rozečtenou i v anglickém vydání.

Moje hodnocení: 94%

Read More

Lidstvo v ohrožení - Předzvěst pomsty

Zdravím všechny čtenáře mého blogu,

vzhledem k tomu, že je čas maturit, nezbývá mi mnoho času na psaní a čtení.

Za sebou mám již dvě písemné zkoušky - praktickou a sloh z češtiny.

Řeknu Vám, že jsem čekala lepší témata. Po otevření zadání jsem měla jasno, že vypravování to bude muset zachránit. A tak se stalo, že mě vypravování s prvky sci-fi inspirovalo pro mou novou povídku. Slohovka, kterou jsem odevzdala je takovou zkrácenou verzí této povídky. Pokud se ke mě vůbec dostane zpět ( mám takový dojem, že dostaneme zpět čistě jen výsledky), dám Vám ji sem.

Nejsem ten typ člověka, co píše dlouhé povídky na pokračování, sama však nemám tušení na kolik částí tato povídka bude.

Přeji Vám tedy příjemné čtení. Za Vaše názory budu velmi vděčná, tak se nebojte ani kritiky. :)

Vaše Týna ┼

Pomalu se propadala do temnoty. Sněhové vločky vířící se ve větru jí pokrývaly tvář a teplem se proměňovaly v lesklé kapky vody. Byl to konec, nebo začátek?

,, Vždy, když něco končí, něco nového začíná." Má tento citát v sobě opravdu pravdu, nebo je to jen lež pozlacená pravdou? Bude něco po smrti?

Zatímco se propadala do věčnosti zapomnění, kdosi vlekl její tělo pryč od toho všeho. Od sněhu pokrytého tím zázračným životním elixírem. Jako čerený koberec při svatebním obřadu.

Její tvář nyní zdobila rudá, krvavá jizva, táhnoucí se po celém obličeji. Znamení, které mělo všechny přesvědčit o tom, že všichni, celý zbytek lidstva, zemře, tak, jako ona.

Otevřela oči, ztěžklé bolestí, víčka zmrzlá od kruté a nemilosrdné zimy. Oblohu na nebi tiše zahaloval plášť večera. První hvězdy ozařovaly Zemi.¨

,,Malé jiskřičky naděje" Pomyslela si nahlas. Stále ještě žila. Injekce s jedem ji však pomalu zabíjela.

Pozorovala tu krásu noční oblohy. Možná se stane jednou z nich. Chtěla by u sebe mít svoji malou dcerku, ale to nebylo možné.

Celé její tělo žhnulo bolestí. Věděla, že jí nezbývá mnoho času. Neměla nejmenší tušení, kde je. Ale Rose byla v bezpečí. Věřila. To bylo podstatné. Její sestra, dvojče, se o ni postará, ochrání ji.

A tak, než měsíc rozjasnil nebe v celé své kráse úplňku, usnula navždy. Poslední slova, věnovaná tichu zněla: ,, Miluji tě Rose." Poté se plamen života z jejích očí vytratil navždy. Hvězdy zářily dál.

---

Psal se rok 2175. Oblohu toho rána rozjasňovaly jarní paprsky slunce. Na lidskou populaci však ne. Vítr si pohrával s pískem a suchou hlínou. Země byla prázdná a zničená.

Hluboko v podzemním úkrytu, uprostřed pustého, avšak zatím hustého lesa, se skrýval zbytek lidské populace. Pět lidí.

Otevřela jsem pomalu oči. Tma kolem, mě přiváděla do zmatků. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Mohla být noc, mohl být den. Tady jsme o tom už více než rok nevěděli. Zde byla tma pořád.

Malá Rose ještě uvězněná v sítích dětského snu, tiše oddychovala. Její blonďaté vlásky jí splývaly kolem té nevinné tváře. Byla mým světlem v temnotě. Škoda, že už nikdy nepozná svou maminku. Jistě by od ní získala tolik lásky. Já nikdy nebyla mateřský typ. Rose ve mně však vzbuzovala pocit, že ji musím chránit. Byla jsem jen ubohou náhradou. Bezmezně však Rose miluji.

,,Mami."

Ta slova měla patřit mé sestře. Teď, s velkou odpovědností, ta slova patří mně. Aniž bych o ně stála.

Ta slova mě hřejí a ničí zároveň.

,,Máma."

Ano, má sestra Elen. Lepší polovina mě, mé dvojče. Byla mrtvá. Ta monstra nám ji vzaly. Stejně, jako zbytek lidstva. I ji zabily.

Jedné zimní noci, krátce potom, co jsme utekly hledat úkryt. Prozradil nás pláč Rose. Byla jí jistě zima a měla hlad. Byla na světě jen pár měsíců. Nelze ji z toho vinit.

Tu noc jsem to měla být já, Ne ona. Vrhly se na nás a chtěli nás zabít. Všechny. Děsivé oči, které se vpíjely do mých. Tolik nenávisti. Smrt. Vysvobození. Dokázali zabíjet duši člověka jen pouhým pohledem.

Vyvázla jsem živá jen díky Richardovi, který mě v lese zachránil. Mou sestru jsme nemohli zachránit. Odvlekli ji pryč, hned co jí píchli jed. Už kvůli Rose jsme nemohli riskovat a zůstat. Běželi jsme lesem pryč od nich. Pak mě zavedl do úkrytu, kde bylo v tu dobu ještě dalších deset lidí.

Mou sestru jsme objevili o pár dní později.

Vykopali jsme hrob a kříž ze suchých větví položili ho na něj.

Výhoda našeho úkrytu byla v tom, že jsme se nacházeli v lese. Pozůstatky z dob 2. sv. války. Úkryt, který po trošce vylepšení nebyl k objevení. Nic nenaznačovalo tomu, že tady nějaký úkryt je.

Mech obalil dveře do podzemí zcela dokonale.

Zatímco ostatní pospávali, jen Patrik a já jsme hlídali oheň. Jediný zdroj světla a tepla tady. Přiložila jsem. Dřevo praskalo a oheň uklidňoval.

,,Jdi spát Patriku. Potřebuješ si odpočinout." Řekla jsem mu. Dobře jsem věděla, že je unavený. Bylo mu něco málo přes padesát. Nepřiznal si, že už mu není okolo třicítky, jako nám. Byl příliš tvrdohlavý. Ale únava ho zmáhala natolik, že jen kývl a šel spát.

O pár hodin později, jsem vyzkoušela zapnout rádio. Jediné spojení s okolním světem. Jenže, to by museli být někde alespoň nějací lidé. Nikdo se už rok neozýval. Jen šumění. Beznaděj ukrytá v tichu rádiových vln, do kterých nikdo nic nevysílá. A pak ten divný zvuk...

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Read More

Boj o život

Vzdalujem se

snad dávno jsem ti cizí

přitom zároveň

se stříbrným nástrojem

hledám úkryt

i tvůj konec

- smrt vítězí nad tebou.

A ty tiše přihlížíš

pranic již nevzmůžeš

neslyšně odcházíš

jak vzácný elixír

z mých bílých paží

- tak klidně a štiplavě

mé modré žíly

tak svěže a ponuře

voní rudě

na konci tebe

Už nastal klid zbraním

odcházíš

bez kapky svědomí

a do ticha neklidného

zní moje poslední sbohem.

Read More

Hvězdný prach

Zavři oči

padá hvězda

vzdala se své naděje

že se jednou

nejen měsíc

se svým sluncem zasměje.

Zavři oči,

padá hvězda

s hvězdným prachem z vesmíru

- nejsou slzy

-není bolest

rozpadla se na prach zcela

umírala ve smíru.

Zavři oči, něco přej si

za tu hvězdu z vesmíru.

Read More

Rozbouřená

Rozbouřená

jak vzteklý oceán

či černá obloha

protkaná blesky

Bez víry

že vyjde slunce

a jeho paprsky nahradí stesky

Déšť

ze slz vodopád

svou tíhou trhá řek hráze

Opravdu

dál už nechci vic bojovat

není jen ohraná fráze.

- slunce už nevyjde,

nebude hezky.

Nespatřím budoucnost,

své životní stezky.

Nikdy víc, nechci nic.

Na konci téhle mé cesty,

do ticha zní moje poslední sbohem...

Read More

Pachuť smrti

Snad je to jenom ironie

a věčná hra si s otázkou

proč všichni kolem umírají

jak končí řádka za řádkou

Už zase zhasl plamen svíčky

další z blízkých je v nebi

jestli tedy vůbec je

- to nikdo z živých neví

A zase smutno

v srdci prázdno

bolest co mě touží zbít

Už zase další

slzy v očích

kolem smrt

chce mi vše vzít

A zbyla temná

pachuť smutku

žal co nechce odejít.

Jen chladno

pocit dušezmatku

a nevím

jak své rány skrýt.

To byla další

kapka smutku

nechce se mu pryč odejít.

---

Zdravím všechny mé čtenáře,

dneska se budu okrajově věnovat tématu týdne - což je tedy ,, Zkouška ohněm". I tak se dá momentálně popsat můj život. Právě teď, posledních pár měsíců. Ti, kteří čtou můj blog ví, čím jsem prošla a možná tuší i spoustu dalších věcí, o kterých raději v reálném životě zcela mlčím.

Jakoby toho nebylo málo, odešel do nebe další člověk, kterého jsem měla ráda.

Ano, čtete správně. Bohužel.

Je vážně k naštvání, co vše se může během pár minut ,,podělat". Jen co jsem zveřejnila minulou recenzi, za pár minut se opět ozval telefon.

Můj strejda zemřel. Další z těch, které miluji. Všichni během pár měsíců. Zase další pohřeb. Začíná mi připadat, že smrt doslova přitahuji, když se tak oplzle kolem mých blízkých motá.

Už třetí pohřeb během půl roku. Tyhle ztráty člověka unavují. Sotva se vzpamatuje z jednoho šoku, je tu další. Co na tom, že s námi strejda ještě nedávno seděl na návštěvě a smáli jsme se. Před týdnem. Copak mi smrt musí sebrat všechno?

S tímhle však bohužel nic nevzmůžu. Pak mám být ,,pozitivní"!

Tohle je vážně už moc.

(Je mi až trapné nosit do školy omluvenky s tímto důvodem. Za chvilku budu považovaná doslova za magora, co chodí pořád v černé ( bohužel je to moje ,,úchylka") a navštěvuje až podezřele často pohřby. (ty mimochodem nesnáším). Ano, líbí se mi atmosféra hřbitova a smrt je mé oblíbené psací téma. Jenže tak trochu v jiném kontextu a rozhodně se netýká jiných osob.)

K tomu všemu ta blížící se maturita. Pro mě je to teď opravdová zkouška ohněm. Dělám milion věcí, jen abych zaměstnala mysl. abych nemusela myslet na kraviny, které mě napadají. Čtu, učím se, čtu, jedu do školy, učím se, dělám úkoly, projekty...na myšlení nezbývá čas - naštěstí. Jen někdy, jako právě teď. A to pak píšu. Píšu kraviny, které snad jen omylem nazývám básničkami, neboť se občas i rýmují. Píšu abych se vypsala. A pak to sem všechno, jako největší trapka hodím. Nebo píšu články. Jako je tento. Naprosto o ničem. Jak ubohé. No, pochybuji, že někdo dočetl do konce a jestli ano, tak doufám, že to pořádně zkritizujetea donutíte mě přestat psát. Už dlouho totiž uvažuji o tom, že psát přestanu. Avšak, jakoby se z psaní stala má závislost. Nutkavá potřeba vypsat se je neustále se mnou. Prostě katastrofa.

No....já teď jen doufám, že zítra se probudím s kocovinou a tento článek smažu. Ano jsem lehce opilá. A tak píšu blbosti.

Dobrou noc ( v rámci možností)

Vaše Týna

Read More

Ostré předměty - Gillian Flynn

,, Kniha, která se vám dostane pod kůži, jako ostří žiletky a zanechá tam po sobě jizvu."

Název knihy: Ostré přdměty (Sharp objects)

Autor: Gillian Flynn

Nakladatelství: Knižní klub - 2017

Počet stran: 272

Anotace:

Stěží si představit hrůznější zločin než uškrcení malé holčičky. Zapomenuté missourijské maloměsto Wind Gap se ještě nevzpamatovalo z jedné brutální vraždy, a už je tu další, stejně strašná a nepochopitelná. Proč nevinné dívky? A proč jim vrah vytrhal skoro všechny zuby?

Pro mladou chicagskou reportérku Camille Preakerovou, která ve Wind Gap vyrůstala, je takový případ vítaným sólokaprem. Jenže to, co se zprvu zdálo jako kariérní příležitost, získá nakonec mnohem osudovější a tragičtější podobu. Ukáže se, že posedlost jde v tomto příběhu až na krev. A to do slova a do písmene.

Kniha Ostré předměty mě doslova nadchla. Od této autorky jsem prozatím nečetla žádnou knihu, ale po téhle jsem v knihkupectví vždy koukala. Určitě se proto pustím i do Zmizelé (Gone girl), kterou mám doma v anglickém originále a dalších, jako jsou třeba Temné kouty (Dark places).

Hlavní hrdinka tohoto psychothrilleru je novinářka Chicagských druhořadých novin Camille. Když ji šéf pošle do jejího rodného města, kde se odehrávají vraždy, napsat reportáž, je zděšená a rozhodně se nechce vracet na místo, kde je uvězněno tolik temných vzpomínek, jenž se jí doslova vyřezaly na kůži. Své rodině se snaží vyhýbat, to samé se dá říci o její rodině.

V malém městečku, kde každý každého zná, se odehrávají hrozné vraždy malých děvčátek - nebo spíše puberťaček. Její šéf se rozhodne, že jejich noviny by tím, že o tom budou informovat jako první, mohli dostat lepší postavení. Camille tedy nemá na výběr, pokud nechce o svou práci přijít a vydává se vstříc svému rodnému městečku.

Postupem času se snaží zjistit nové informace a musí kvůli nim leccos podstoupit. A detektiv, povolaný k případu, který se s Camille brzy sblíží se stane částečným zdrojem informací. ne však natolik, aby někdo případ vyřešil.

Camille se časem dostává do hloubky rodinných tajemství a záhy zjišťuje, že jejich rodinu spojuje temnota. Zatímco se tváří jako šťastná, úžasná a harmonická rodina, je tomu zcela jinak. Děsí ji i to, že na to všechno přišla až teď.

Jak jsem již psala, kniha mě opravdu nadchla. Hlavní postava mě doslova pohltila svým skvěle promyšleným charakterem i tím, že je mi v mnohých věcech podobná.

Ačkoliv ze začátku jsem od knihy neočekávala něco extra, neboť byl začátek trochu

pomalejší a zamotaný, vydržela jsem a nelituji. Pak se totiž děj začal stupňovat a já se nemohla od knihy odtrhnout.Všechno to napětí vyvrcholilo v příběh, který se mi dostal pod kůži.

Když jsem pak knihu zavřela, zůstala mi v hlavě jediná otázka: ,,To jako vážně?!"

Kniha Ostré předměty mě šokovala. Stránky se obracely rychlostí blesku snad samy. Od této doby už opravdu vím, že psychothrillery jsou něco pro mě.

Najdete v ní plno nechutností a zároveň i jakýsi typ obskurní krásy. To na té knize miluji.

Autorka se na své prvotině opravdu vyřádila. Dokonale vykreslila pocity, aniž by to bylo v příběhu nadbytečné a popsala i to, jak člověka dokáže změnit prostředí, ve kterém se necítí dobře.

Děj byl opravdu propracovaný a všechno do sebe dokonale zapadalo. Nenašla jsem tak nic, kromě pomalého začátku, co knize vytknout.

Nemohu tak jinak a knihu doporučuji. Opravdu Vás pohltí a uvízne Vám v hlavě ještě dlouho poté co ji zavřete. U mě osobně se kniha vyšplhala na příčku nejoblíbenějších knih.

Proto hodnotím následovně a doufám, že Vás recenze inspirovala ke čtení, neboť mám dojem, že tahle kniha za to opravdu stojí.

*****

Read More

Analfabetka, která uměla počítat - Jonas Jonasson

Pokud se chystáte číst Analfabetku, která uměla počítat, připravte se na pořádnou dávku politického humoru a výsměch nekončící lidské hlouposti.

Už jako pětiletá poznala, co je to tvrdá práce.

Jako desetiletá osiřela.

Jiní na jejím místě by podlehli světu plném rasismu a nejspíše by prožili krátký život v nějaké chudinské čtvrti.

Nombeko se však nevzdává a jde dál i přes všechny klacky, které jí osud až s trpkou ironií háže pod nohy.

Dneska tu pro Vás mám jen krátkou recenzi na knihu Analfabetka, která uměla počítat. Doufám, že nebude vadit, když vše shrnu tak krátce, neboť před maturitou nějak postrádám čas.

Hlavní hrdinkou této knihy je mladá vynašečka latrýn Nombeko. Ačkoliv v životě nechodila do žádné školy, naučila se počítat lépe, než ti, kteří do školy chodili. Postupem času se jí díky talentu a pracovitosti dostává povýšení. A pak, když se naučí číst, hodlá žít jinak, než doposud, ji srazí auto. Jen kvůli tomu, že je ,,černá", musí za trest být uklízečkou. Zde však získává přístup ke spoustě knih, které ji toho spoustu naučí. Dívka se stane chytřejší, než by kdokoliv od uklízečky čekal. Osud i její talent pro učení se nových věcí a jazyků ji zavedou až do mezinárodní politiky na druhou stranu zeměkoule, ke dvěma identickým a zárověň velice odlišným bratrům. Ale to není ani zdaleka celé.

Příběh začíná představením hlavní hrdinky, černošské analfabetky Nombeko, vyrůstající v Sowetu, v JAR. Dá se říct , že se jedná až o neuvěřitelný příběh její silné osobnosti a o absurdních, téměř nemožných situacích.

Celé je to o tom, jak se dostala od sbírání exkrementů až k setkání s králem. O atomové bombě, která vlastně úředně nemá existovat a také o jednom z dvojčat - Holgerovi, který v podstatě také neexistuje.

Je téměř k neuvěření, že jsem se pustila do této knihy. Je obdivuhodné, jak autor rozpracoval příběh do mikroskopických detailů, ve kterých dokázal vypsat nespočet příběhů tak, aby spolu souviselo vše jak v přítomnosti, tak i v budoucnosti. Tento autor má dle mého názoru velmi zajímavý styl psaní a určitě se v blízké době vrhnu i na další knihu od něj.

Je až zázrak, že mě příběh o tématech, po kterých bych v životě nesáhla, dokázal nejen neunudit k smrti, ale také rozplakat v záchvatu smíchu.

Tuto knihu jsem si přečetla pouze z důvodu, že jsem po ní již dlouho koukala a zaujala mě obálka. Rozhodla jsem se jí dát šanci. Kniha mě překvapila v dobrém slova smyslu. Objevila jsem zase něco jiného, za což jsem ráda.

Jelikož se jedná pouze o mini recenzi, nebudu Vám zde vypisovat milony faktů.

Kniha se mi velmi líbila a doporučuji ji k přečtení.

Mé hodnocení: 90% :-)

Read More

Popel ve vesmíru

Přemýšlení

o všem co je mi bráno

noci promarněné

po nich zbytečné ráno

Přežívání

z toho co je mi dáno

opět bojuji

když dávno je prohráno

Jen časy promarněné

snahou svůj život zvládnout

k čemu to všechno

když stačí smyčku stáhnout

K čemu žít

trápit se dlouhé roky

ve své hlavě

v myšlenkách zlých se topit

Proč jít dál

když stále cestu ztrácím

k minulosti se v přítomnosti vracím

Je tak snadné

se v životě hned ztratit

tak proč víc

tu čas tak trapně tratit

Na co čekat

dlouhé zbytečné roky

na co činit

další jen špatné kroky

Čeho se lekat

ke smrti každý spějem

zemřít mladí

ne všichni si to přejem

Avšak ja doufám

že nepřijde už ráno

dnešní noc

mám s životem dohráno

V srdci dávno

pusto a věčné prázdno

dnešní noci

snad vše bude skoncováno

S tímto prázdnem

co uvnitř mě tak sžírá

s bolestí

co na mých rukách zmírá

A vlastní vůlí

já dneska skončím v míru

zítra popel

budu jen ve vesmíru.

Nezbylo víc

vždyť nezáleží na tom

jsem jenom člověk

jen pouhopouhý atom.

''Nezbylo nic

nehledej v tom víc

jsem jen pouhé nic

prach ve vesmíru''

Read More

Alchymista - Paulo Coelho

,,Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami."

Kniha o hledání smyslu lidského života. Jednoduchý příběh plný složitostí, na které se všichni snažíme najít odvahu a odpovědi. Kniha volající po naplnění životního příběhu.

I tak mohu nazvat knihu Alchymista od autora Paula Coelha, od nějž jsem četla již knihu Veronika se rozhodla zemřít.

Hlavní hrdina, pastýř ovcí Santiago, se rozhodl vydat na cestu do neznáma. Na stezku plnou hrozeb a překážek. Jen proto, že uvěřil svým snům a neznámá cikánka mu pověděla, že každý by měl snům věřit a pokud možno se je snažit i naplnit.

Cestou za svým životním příběhem je nucen se vzdát svých ovcí, které ho naučili rozumět řeči beze slov. Získává spoustu cenných zkušeností. Postupem času se vydává do pouště, kde riskuje kvůli rozbrojům pouštních kmenů svůj život. V oáze potkává svou životní lásku a nakonec, když je přesvědčen, že je pro ni schopen se svého snu vzdát, objeví se i alchymista, který ho doprovodí až k jeho životnímu příběhu. Jako jeden z mála rozumí řeči pouště a cestou se učí i řeči svého srdce.

,, Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil."

Každý z nás by měl naslouchat svému srdci a jít za tím, po čem opravdu touží. Proti rozumu, který mu říká, že to není možné. Jít a ukázat ostatním, že to je možné, když mluví o nemožném a smějou se.

O tom je celá tato kniha. Rozhodně si však nedovedu představit, že bych podle těchto myšlenek - Ačkoliv jsou krásné - mohla v dnešní době žít. Jít si za svým snem a na všechno ostatní se vykašlat, je tak trochu sobecké.

Možná v ní každý z Vás spatří něco jiného. Jinou filosofii. Stejně tak, jako je tomu v Malém princi. Tyto dvě knihy bývají často porovnávány a jistá souvislost v tom jistě bude. Už jen tím, že se nám v příběhu zdánlivě jednoduchém, odhalují věci, nad kterými je třeba přemýšlet a zároveň i prostředím pouště.

Už kvůli tomuto přirovnávání a kritizování této knihy jsem si ji musela přečíst. Rozhodně však nesdílím ten názor, že je naprosto stejná jako Malý princ. Je to kniha s určitou duševní hodnotou. Pro mě osobně však tato kniha nepatří k těm, z kterých bývám nadšená i dlouho po dočtení, ale zároveň to není ani kniha, kterou bych četla s nechutí.

Kniha mě zaujala myšlenkou, ale jistě nebude patřit k těm, které budu chtít číst stále dokola, tak, jako je tomu právě u Malého prince či jiných knih.

Knihu tentokrát hodnotím 85%. Určitě ji doporučuji, pokud máte rádi knihy s duší. Ale pokud hledáte dalšího Malého prince, budete možná zklamáni.

Read More

Odcházím

V tichu

a v temnotě

slova se ztrácejí

mlčení má tu svůj význam

v iluzích zamčené

vzpomínky bolavé

trhají andělům křídla

prázdnota děsivá

v srdci i v očích

zoufalá neznalost

co si teď počít

s propiskou v ruce

v poslední chvíli

píšu vám dopis

že nezbyly síly

poslední dopis

snad někdo pochopí

život je cesta

kterou si nevolím

život je trápení

hra plná iluzí

prohry moc bolí

a smrt dá klid svědomí

odcházím s vědomím

že nezbylo nic

nejsou už možnosti

nemám už víc

odcházím

všechno co zbylo vám dám

odcházím navěky

ocházím spát

Read More

Deziluze

V naprosté deziluzi

s věčnou ironii křížků

nesdílíš apatii

ze všech těch lepších zítřků

Tváříš se zúčastněně

však nevnímáš nic zcela

a z tvojí hlavy

je bezúniková cela

Jsi jako střela

čekajíc výstřel před spouští

marně jen čekáš

když duše tělo opouští

Ve vší té deziluzi zítřka

zavřený v myšlenkových celách

se vrháš k pustým výškám

chceš odprostit se zcela

A tak se vrháš

z těch nekončících výšek

pomalu hasne

ten plamen temných svíček.

A tak se vrháš

proti všem lepším zítřkům

bez křídel

sám sobě zhasl svíčku.

Read More

Labyrint iluzí

Život je labyrint

co přestávám chápat

tak lehce se ztrácím

až začínám tápat

Tak ztrácím se v myšlenkách

unikám z reality

ve snaze zdůvodnit

obraz své identity

Život je iluze

a smrt je realita

každý k ní dojdeme

většina nepospíchá

Život je vidinou

štěstí a úspěchů

tak cestou za štěstím

žijeme ve spěchu

Život je labyrint

v němž já se nevyznám

že hodiny tikají

většina nepřizná

A tak dny utečou

zbyde jen vzpomínka

na roky ztracené

když jsi jen pospíchal

Read More

Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

,,Myšlenky se vám budou vracet, ale zkuste je odsunout. Máte dvě možnosti: ovládnout svou mysl, nebo se nechat myslí ovládnout. Druhou alternativu už jste prožili - nechali jste se vést strachem, neurózami, nejistotou - protože člověk má tento sklon k sebeničení.

Název knihy: Veronika se rozhodla zemřít

Autor: Paulo Coelho

Rok vydání: 2000

Nakladatelství: Argo

Příběh, který vypráví tento román je jeden z těch, které jsem si vybrala podle názvu. Jak už vypovídá samotný název knihy, mladá Slovinka Veronika se rozhodla spáchat sebevraždu.

...

V životě jí nic nechybělo. Měla přátele, práci, milující rodiče. Avšak ten stálý stereotypní způsob života, ve kterém již poznala klady i zápory života ji omrzel. Nic nového ji vyjma stáří a samoty potkat nemohlo. Neměla pro co žít. Cítila se jen jako bezvýznamná součást Slovinska a světa, který ani netušil, kde Slovinsko leží. Zbytečná.

Jenže její poklidný způsob odchodu jí nevyjde a ze spárů smrti se ji podaří zachránit. Veronika je tak převezena do proslulého blázince ve Villete.

Všechna rozhodnutí však mají své následky. Způsobila si předávkováním těžkou poruchu srdce a lékaři jí dávají jen pár týdnů života. Nakonec tedy uspěla, nebo ne?

Veronika se vždy snažila dělat to, co se od ní očekávalo. Nikdy neměla odvahu řídit se tím, co sama chtěla. Najednou však nezbylo nic jiného, než přítomnost.A čekání na smrt.

Ve Villete se setkává s mnoha lidmi, z nichž každý má svůj důvod proč tam je. Postupem pobytu se ve Veronice cosi zlomí a probouzí se v ní pocit, že sebevražda byla chyba.

...

Tato kniha mi zpočátku nepřišla nijak extra zvláštní a zklamala tak má očekávání. Text byl zpočátku nudný a na můj vkus zdlouhavý. Chtěla jsem ji odložit a nechat ji být.

Ale vydržela jsem a postupem času jsem se víc a víc vžívala do role hlavní hrdinky.

Kdo z vás by chtěl čekat na smrt s vědomím, že zemřete a přesto si nemoct určit kdy?

A nakonec, po tom všem, nalézt touhu i důvod žít a vědět, že stejně zemřete? Vlastní vinou?

Možná jen málokdo dokáže pochopit, proč se vlastně Veronika rozhodla zabít. Vždyť přece měla ,,vše". Tak relativní pojem.

Potřeba být užitečný a mít ve svém životě nějaký cíl je, alespoň podle mě, zásadní. K čemu vám je život, když je naprosto zbytečný?

Tato tenká knížka mi dala zpočátku zabrat. Ale nelituji toho, že jsem se do ní pustila a přečetla ji.

Děj se může zdát na první pohled jako jednoduchý, ale věřte mi, že se v ní skrývá cosi, co donutí člověka zamyslet se nad vším. Přehodnotit svůj život a možná i samotný přístup k němu.

Knihu hodnotím jako velmi dobrou. Snad jen kvůli pár nudným částem jí uděluji 4 hvězdičky z 5ti.

Read More

Apatie

V záchvatu apatie

kde stejnokroje vládnou

tak tíživě pošetile

deprese touží mě níž stáhnout.

Do propastí,

z nichž hledat cestu vzhůru

lehce připomíná

překonat noční můru.

Ke světlům temnoty

dnes snaží se mě zlákat

a žadný z démonů

se nemíní jen flákat.

Snad možná z recese

dnes snaží se mi vládnou

vážně je těžké

se nedat a vše zvládnout.

Read More

Quo vadis? Aneb na hranici, mezi odvahou a šílenstvím

Sedím v prázdném pokoji a tiše naslouchám otravnému tikotu hodin.

Ťik ťak.

Přemýšlím. Už zase. O tom, co bude, co bylo a co všechno mohlo být. O všem co jsem ztratila a pomalu ztrácím.

Zase se dostávám tam, kde jsem byla už tolikrát. U výčitek. U toho, že nikdy nebudu dost dobrá. U marného přemýšlení, proč to prostě všechno nemůžu vzdát. Nacházím se právě na oné pomyslné hranici mezi odvahou a šílenstvím.

A tak je tu další článek na zamyšlení se.

Všechno totiž souvisí se vším. Odvaha se pojí se strachem, strach hraničí se šílenstvím. Stačilo by jen překročit tu hranici. Udělat krok do neznáma.

Jenže zbývá podstatná otázka: Kterým směrem?

Dle mého, docela důležité rozhodnutí, které s sebou nese otázky na obou koncích hranice.

A co se vlastně za ní skrývá? Máme tu na výběr dvě možnosti. Mužeme najít odvahu, či šílenství.

Každému se pod odvahou vybaví něco jiného. Co je tedy tou odvahou? Je odvahou sebevražda? Bezohlednost k vlastnímu životu? Sebepoškozování? Násilí? Opravdu?!!! Ale no tak. Tohle přece není odvaha. K takovým činům Vás dovede zoufalství, když máte strach. Strach jít dál a překročit onu hranici.

Odvahou je podle mého názoru nesení následků za své činy. Odvahou je, že se dokážeme vyrovnat s životem jako takovým. Povznést se nad všechny problémy a žít. Odvahou je přiznat si své chyby. Řešit a neutíkat. Nebát se za svůj názor. Odvaha je klíčem k tomu, abychom dokázali jít dál a žít.

Opravdu. Odvaha není o tom, přežívat v sebeklamu.

A co se stane, když odvahu nenajdeme? Co potom? Co když až příliš moc váháme. Bojíme se. Objevil se tu oprávněný strach. Panika, která nám však v ničem nepomůže. Strach nás oslepuje tak moc, že nevidíme východ z potápějícího se vraku. A tak, pokud nenalezeme sílu k odvaze, se pomalu utopíme ve vlastních pocitech bezcennosti. Strach má každý z nás. Z pavouků, tmy, vlastních pocitů, lidí, sami sebe, zodpovědnosti.

Strach je čisté šílenství. Pokud si nás podmaní, je to náš konec.

A tady teď stojím. Na rozcestí. Hledám odpověd uvnitř sebe a ptám se, kam vlastně kráčím. Hledám tu slavnou odvahu žít. Každého jednou přestane bavit věčné přežívání. Buď Vás to donutí se zabít, nebo se pomalu zabíjet. Ať tak, či tak. Oboje vyjde nastejno. Zemřete. Opravdu.

Ale strach lze překonat. Strach je zámek, do kterého má šílenství i odvaha klíč. Odvaha odemyká a strach zamyká. Vy musíte najít ten správný. Když se odvážíte žít, vyhráli jste. Pokud ne, možná jste prohráli. Ten výběr je jen na nás samotných.

Co si zvolíte vy? Žít, přežívat či...zemřít?

Read More

Jsou světla, která nevidíme - Anthony Doerr

Název: Jsou světla, která nevidíme

Autor: Anthonny Doerr

Nakladatelství: Moba

,,Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."

Těmito slovy, z knihy Dvacec tisíc mil pod mořem, vyzývá příběh o lásce v rodině, osobní odvaze, o tom jak touha uniknout nešťastnému životu, může člověka přimět k tomu, aby dělal věci, s kterými vlastně nesouhlasí.

Hluboké myšlenky, krásné lyrické pasáže v nichž proti sobě stojí krása lidskosti, lásky a zároveň krutost a surovost tehdejší doby, při kterých se vám nejednou sevře srdce.

Tak to je ona - kniha vyprávějící silný příběh o poznávání světa, o vášni pro vědomosti a touze po poznání.

Zanechá ve vás miliony emocí i dlouho poté, co ji dočtete.

Je v ní příběh o malé dívce, pocházející z Francie, na kterou už v šesti letech čeká první těžká zkouška. Oslepne. Její otec se ji snaží pomáhat, jak jen to jde, třeba pomocí modelů ulice ve které bydlí. Na Marii - Lauru však čeká ještě mnohem více zkoušek, kterými bude muset projít.

Němci obsazují Paříž a tak jsou s otcem nuceni vydat se za nejasnou vidinou nového, bezpečného útočiště. Existuje ale takové místo ve válkou a nenávistí rozbouřené Evropě?

A co její otec, který s sebou nese ještě jedno velice nebezpečné tajemství?

Co když příběhy z muzea ukrývají více, než se na první pohled zdá?

Co když kletby opravdu existují?

Někdy je prostě lepší, ponechat hrozby za stovkami zavřených dveří. A někdy je třeba být silnější, než druzí a zbavit tak svět bohatství, které v sobě ukrývá smrt.

Na druhé straně tohoto příběhu se v hornické, německé kolonii vyrovnává mladý chlapec Werner se smrtí svého otce. Touží po jiném osudu, než kterému je předurčen.

Touží po záhadách, fascinuje ho věda a technika. Dokáže spravit každé rádio. A jeho talent tak nezůstává nepovšimnut. A tak si jde mladý Werner za snem, který se pomalu, ale jistě mění v noční můru.

Ne vše po čem toužíte, je totiž to, co je pro vás správné.

Jedním slovem by sa tato kniha dala popsat, jako DOKONALÁ.

Autor ji dokázal skvěle rozpracovat a ztvárnit všechny příběhy v ní tak, že opravdu měly v knize svůj význam.

Kniha je v hardbacku a krásným modrým obalem, který na vás dýchá tu tajemnou atmosféru francouzského pobřeží. Samotný příběh je psán tak sugestivně, že máte v jednu chvíli i dojem, že jste ve francouzské pekárně a cítíte vůni čerstvého pečiva.Donutí vás přemýšlet o věcech jinak, než doposud. Jaké to asi musí být, když oslepnete? Co jsou vlastně ta světla, která nevidíme?

I přes to, že nemáte čas, ji jistě zvládnete přečíst během pár dnů. Kniha má totiž opravdu krátké kapitoly, ve kterých se určitě neztratíte, když ji na chvilku odložíte. Hodí se proto na přestávky do školy ( i na hodiny :D ), na cestování i během dlouhé chvíle při čekání u doktora.

Jedinou malou nevýhodou je její rozměr, neboť 534 stránek je v tašce do školy znát.Ale i přesto jistě stojí za přečtení.

Já osobně miluji takové knihy, které vás nutí přemýšlet. Zamyslet se nad vším a brát život zcela jinak. Jsem takový ten ,,až moc přemýšlivý typ". Stejně, jako jsem si zamilovala Zlodějku knih, jsem se zamilovala i do této knihy. Obě tyto knihy jsou si hodně podobné. V každé se střetává lidskost s krutostí a nenávistí. V každé je kus poučení.

Pokud jste ještě nečetli tuto knihu, jistě si ji přečtěte. Nebudete litovat.

Já ji hodnotím 5ti hvězdičkami, neboť mě opravdu nadchla a vím, že se k ní ještě párkrát vrátím a jistě si chci přečíst i další knihy od tohoto autora.

Jestli znáte nějakou knihu, která vás také tak moc nadchla a máte dojem, že by mě mohla také nadchnout, určitě ji zmiňte v komentáři. :-)

Teď se musím zaměřit na školní četbu, abych si ji k maturitě osvěžila, ale nějakou dobrou knihu si ráda přečtu.

Vaše Týnuš

Read More

The Good Girl - Mary Kubica

Zdravím všechny čtenáře mého blogu.

Protože mi přijde škoda, že zde mám rubriku pro recenze knih a nepíšu do ní, rozhodla jsem se věnovat tomu trochu více pozornosti, než předtím.

Tak tady máte jednu z mnoha knih, které Vám představím.

Název knihy: The Good Girl (Ano, četla jsem ji v angličtině :D )

Autor: Mary Kubica

Žánr: Thriller

The good girl, v překladu ,,Hodná holka", je příběh o dceři amerického soudce Mie Dennett.

Ta se od své rodiny distancovala již před několika lety a začala se věnovat učení výtvarné výchovy na speciální škole, čímž velmi pobouřila a zklamala svého otce, který si pro ni představoval práva.

Právě Miu si vybrali zločinci, kteří se chěli jejímu otci pomstít a také tak získat tučné výkupné. To ale nepočítali s jejich najatým únoscem Colinem Thatcherem, ve kterém se během únosu hnou výčitky, jiskřičky pochyb a obav.

Jenže, co teď s Miou, když ji nechce předat těm, co si ho najali?

Nemůže ji pustit, kvůli policii.

Nemůže ji zabít, protože to už by ji rovnou mohl předat.

Ve vzduchu tedy stále zní otázka: ,,Co vlastně s ní?".

Hlavní hrdinkou této knihy je sice Mia, ale vyprávění příběhu z jejího pohledu nečekejte. Jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny z pohledu její matky Eve, jejího únosce Colina a nakonec - detektiva Gabea, který se Miu snaží vypátrat.

V knize se pohybujete nejen mezi střídajícími se postavami, ale i dobou mezi ,,Předtím" a ,,Potom".

Čtenáři si tak projdou v kapitolách ,,Předtím" celým únosem a vším, co se odehrávalo po něm. Strachem její matky Eve o její bezpečí, obavami jejího únosce Colina a snahou Gabea ji najít a zachránit.

V kapitolách ,,Potom" zjišťujeme, že Mia je sice v pořádku doma, ale trpí amnézií, se kterou nemůže hnout. Nevzpomíná si tedy na únos, a tak nemůže policii pomoct s dopadením těch, kteří za vším stojí.

Celou knihu jsem si přečetla v angličtině, proto mi občas činilo problém zorientovat se v ději a nejednou jsem se proto k některým kapitolám vracela.

(Rozhodně mohu čtení knih v angličtině jen doporučit. Jednak si zlepšíte svou slovní zásobu a zároveň na sebe můžete být pak hrdí, že jste to i přes vaši špatnou angličtinou zvládli. Protože vážně v angličtině nevynikám, jen mě ten jazyk baví.)

Vzhledem k tomu, že detektivní příběhy, až na drobné vyjimky, mi nic moc neříkají a čtení takových knih mi připadá nezáživné, měla jsem opravdu obavy, zda ji přečtu. Ale rozhodně nelituji. Kniha mě totiž příjemně překvapila, byla pro mě čtivá a zajímavá.

Knihu bych ohodnotila velmi kladně a jen proto, že mi občas vážně vadilo rozdělení kapitol a konec mi připadal vážně podivný, dala bych jí 4 hvězdičky.

V příští recenzi Vám představím další skvělý objev, kterým je kniha: Jsou světla, která nevidíme. (Právě jsem ji dočetla a jsem nadšená.)

Read More

Jsem ta, co zůstala dole

Čas plyne rychle

utápí mě ve svých spárech

topím se ve vzpomínkách

a duše má je v cárech.

Snad chce mě zničit

já se snažila jen chytit

pár střípků vzpomínek

co v hlavě mé se třpytí.

Teď jenom minulost

mě v přítomnosti ničí

a budoucnost je prohraná

já zůstala jsem ničím.

Snad možná v temnotě

teđ hledám cestu vzhůru

snažím se jen zlikvidovat

tuhle noční můru.

Stále jsem sama

jsem ta, co zůstala dole

toužím už skončit

tu netišící se bolest.

Toužím čas vrátit zpět

a naplnit ty plány

žiješ v mých vzpomínkách

snad hvězdy nám nepřály.

Snad aspoň projednou

teď vyslyší mé přání

vezmou mě za tebou

a vyčistí mé šrámy.

Snad se tam shledáme

a splní se nám plány

doufám že neztratím

se někde v chladné dáli.

Stále jen vzpomínám

tiše se ztrácím v čase

oči své zavírám a otvírám je zase

Stále jen přemítám

snad právě čteš ty řádky

řádky k nimž připínám

i mé duševní zmatky.

Read More

Střepy, co bodají do srdce hlouběji

Už je to týden.

Nespala jsem. Nemohu

Stále jen přemyšlím. Nad tím, co jsme s mámou společně zažili. Žila vždy naplno a ne každému se líbilo, když nahlas pouštěla hudbu.

Včera byl pohřeb. Stále jsem v tranzu a třesou se mi ruce.

Nikdy ji nebudu moct obejmout. Mám dojem, že už to nepřestane bolet nikdy. Můj život je čím dál víc v hajzlu.

Pokud nedám maturitu, vím jak na tom jsem, už nevím, co budu dělat.

Vždy jsem se těšila na to, jak mámu poznám víc. Nežila s námi od mého dětství-jen prázdniny všechny vzpomínky zachránily.

Psychicky jsem se zhroutila -vidět rakev, kde leží mamka mě dorazilo. Stále s tím nejsem vyrovnaná. Ve škole, jako bych nebyla. Nemohu přemýšlet o učení. Není mi do smíchu. Nejraději bych byla sama a koukala do zdi. Je mi zle. Z přebytku kofeinu. Ani běhání mi nepomáhá.

Bylo to všechno tak najednou. Mám chuť neexistovat. Ta úzkost je čím dál horší.

Nikdy už nic nebude v pohodě.

Všem proto tímto radím, važte si MÁMY. Ať už je jakákoli. Jednou ji můžete ztratit. Už jsem z poloviny ztratila tátu a teď i ji. Nemám nikoho.

Trochu jsem se rozepsala, ale nepočítám s tím, že to někdo čte.

V temnotě dnes sedím

se smutkem a třesem

s mámou svou se loučím

nestačím už s dechem.

Vztek se ve mně vaří

deprese mě sžírá

vzpomínky se noří

já postrádám křídla.

Ve smuteční síni

kapky smutku tečou

smutek nervy ničí

vzpomínky se svlečou.

Nevnímám už píseň

co ti mami hraje

vnímám v srdci tíseň

led co neroztaje.

Kapky smutku stékají

já propadám se víc

v temném koutě hlavy

náhle k smrti blíž.

Ve všem co teď vidím

vidím tebe mami

pořád jsi tu se mnou

žiješ uvnitř mé hlavy.

A já mami stále

postrádám tvůj smích

kdybych měla jedno přání

chtěla bych ho slyšet znít.

Avšak už je příliš pozdě

bez tebe tu nechci žít

moje texty ztrácí význam

za tebou chci mami jít.

Read More

Střepy, co bodají do srdce

Zhluboka se nadechnout, utřít ty kapky bolesti, dýchat....uklidnit se. Srdce mi bije jako splašené a snažím se nevnímat tu zprávu, co jsem se právě dozvěděla. Nemůže to být pravda...prostě nemůže. Zlostí koukám do mobilu na tu zprávu a nevěřím. Slzy se mi opět hrnou do tváří a já toužím neexistovat. Naštvaně zmačkám papír s domácím úkolem a hodím jej do koše. K čemu mi ted budou body?

,, Máma dneska v 5:00 zemřela." Píše mi má sestra.

Musím být silná. Prostě musím. Tomu nevěřím. Náhle si vybavuji chvíle z dětství, kdy jsme spolu prožívali krásné chvilky. Vzpomínám si na všechny chvíle co jsme prožili společně. Bouchnu zlostí o zeď. Ne, nesmím selhat a brečet. Ale brečím. Hodinu koukám do zdi. Proč?

A pak zase hraju tu silnou holku. Naložte mi ještě víc, zvládnu to. Hraju si s mojí neteřinkou. Tak nevinnou a roztomilou. Nevnímám situaci, co dnes nastala.

A pak jsem zase pod tíhou zmatku. Smetí, jenž se ve mě hromad. Ne, nevyznám se ve svých pocitech. Nestarala se o mě. Dokonce mi ani neposlala přání k narozeninám. Tak proč sakra brečím. Dokonce mě to dlouhoi dobu nechávalo chladnou. Všechny lži o tom, jak mě má ráda. Naposledy jsem ji viděla před pár měsíci. Byl začátek podzimu. Vypadala jako anorektička. Tvrdila mi, že nepije. Prý kvůli slinivce nemůže jíst. Tvrdila mi, že zavolá. Nezavolala. A teđ už nikdy nezavolá.

Odpustila jsem jí. Měla chyby a já je mám také. Hnusí se mi pomluvy o ní, co jsou jen zčásti pravdivé. Nikdo z nich se neptá, proč začala pracovat, tak jak začala. Proč se nechávala roky tak ponižovat. Můj otec taky nebyl a není svatoušek. Snažila se uživit dvě děti. Táta její peníze prohrál v automatu. Snažila se. A nakonec z toho všeho u soudu dopadla jako ta špatná. Začala pít víc, než předtím. Táta to samé. A všechno bylo v pohodě. Najednou je to MÁMA, která je nejhorší. Nikdo nic nechápe a já nemám sílu se hádat o tom, jak to bylo. Donedávna jsem si myslela to samé. Ale dávno vím, že jeden úhel pohledu nestačí.

Ani nevím, proč mám tak akutní potřebu vyřvat se tu. Možná proto, že před ostatními musím mlčet a hrát hru plnou lží. Mě přeci neumřela máma. Nepřipouštím si to a přesto mě to uvnitř trhá na kusy a mám pocit, že až dojde na pohřeb, vybouchnu.

Ne, nebyla jsi úplnou součástí mého života, ale stále jsi v mém srdci.

Budeš mi chybět.

♥♥♥

*1969 - 2017

Read More

Vina

Ovíněná,

se sklenkou hořkosti

ve sprše lží

chladných jak sníh

jak ty

a tvoje pravdy

Obviněná,

bez kapky citu

a bez soucitu

se srdcem jak led

tu stojím

- koukám se jak mlha

tiše tě skrývá

a chrání mě

od tebe samého

Zklamaná

s kapkami lítosti

stékajíc po tváři

bloudíme tmou

Zlomená

s křídly jenž nevzlétnou

už nikdy víc

Zrazená

cítím svou vinu

v slepotě

v šepotě

vnímám svou chybu

Jen mlha v oparu

jemného ovínění

mě tiše chrání

- přede mnou samotnou

Read More

Úlomky střípků

Na prázdný papír

vkládám pár písmen

jak hádanku skládám je

do slov a vět

na prázdný papír

tu bílou stránku

popíšu o čem je

dneska můj svět

ve světě z písmen

skládám svůj příběh

a někdy pár kousků sem nepatří

k příběhu střípků

z úlomků ze skla

někdy jen papír ti nestačí

je to jak puzzle

tisíce kousků

se stovky obrazů

jenž předem neznáš

je to jak obraz

z tisíce střípků

a až jej složíš

tak život svůj poznáš

Read More