Až jednou navždy spadneš na dno,
nebudeš vědět kudy jít,
až květiny něžně jí položíš na hrob
a nebudeš moci odejít.
Jen příroda bude tvůj věrný přítel
a tráva tvá deka vonící,
slunce bude tančit,
jak tehdy věta,
po rtech tvých tiše bloudící.
Pak obrazy spojí se v jeden celek
a co teď tak strádáš vidíš zas,
ten ladný pohyb jejího těla,
ten její úsměv, její pláč
- teď slyšíš, vidíš, cítíš zas.
Až skončí ta chvíle se slzou v oku
s další na tvé tváři ploužící,
když odejdeš zbyde ti jenom něha
a vzpomínky tvou duši soužící.
Okomentovat