RC: Dcera někoho jiného - Amy Gentry

"Dobrým člověkem se stanete jen v rámci těch možností, které Vám svět nabídne."

Zdravím všechny čtenáře mého blogu! Dnes vám tu naservíruju recenzi na knihu, kterou jsem objevila při obvyklé návštěvě mého království....ano knihovny :D. Knihu jsem si vybrala nejen podle krásné obálky, ale především podle zajímavé anotace, kterou naleznete zde.

Nechci Vám zde zdlouhavě vypisovat děj knihy, tak, jak se obvykle v recenzích píše. To podstatné se dozvíte v anotaci, ale zkráceně vám děj stejně přiblížím.

Kniha je o rodině, kterou postihlo neštěstí, v podobobě únosu jejich třináctileté dcery Julie. Po neúspěšném pátrání se rodina, třebaže o tom nemluví, smíří s představou, že je jejich dcera a sestra zřejmě mrtvá.

Po osmi letech však přede dveřmi stojí cizí žena a tvrdí, že je Julie...

Z mého pohledu:

Tato kniha působila opravdu slibně. Těšila jsem se na pořádný, dechberoucí thriller. A tak jsem si uvařila svůj šálek kávy a pustila se do čtení.

První kapitola mě opravdu nadchla a splňovala má očekávání, ovšem při dalších a dalších kapitolách jsem se docela ztrácela. I přesto, že kniha byla čtivá, zamotávala jsem se do děje, jako moucha do pavučiny a dost často jsem nevěřícně kroutila hlavou nad sledem událostí.

To, co mě tak mátlo a co by mohlo od čtení odradit mnohé čtenáře je dle mého názoru příliš vedlejších postav, které s dějem zdánlivě nesouvisí a odehrávají se v minulosti. Když říkám mnoho, myslím tolik, že si nejsem schopna zpaměti všechna jména vybavit. Ke konci však vše pochopíte. Autorka vás dějem provede tak, až vás dostane kam chce a vy budete možná rozzulením překvapeni.

Další věcí v knize, kterou jsem opravdu měla tendenci přeskakovat, byl u konce knihy objevující se fanatismus. Tohle opravdu není nic pro mě.

Kniha měla zajímavou zápletku, byla čtivá a proto prominu nedostatky, které má, Určitě stojí za to, si ji přečíst.

Četli jste tuto knihu? Budu ráda, když mi napíšete, jaké pocity z ní máte vy v komentáři. (:

Vaše knihomolka Týnuš

Read More

Ve stínu splínu

V odrazech zrcadel

sklíčená samotou

halí se do šatů

utkaných temnotou.

A nitky lží

v přetvářku ušité

zatají bolest

to všechno zlé prožité.

Jednou let nahoru

do krásných výšin

a pak pád do dolů

plného nížin.

Spálená křídla

sny v oblaku dýmu

duše se ukryla

do stínu splínu.

Jen popel šeptá ti

že zbyla naděje

křídla se zahojí

duše se usměje.

A bude líp.

Read More

,,Jsme jediná osoba, která může účinně změnit svůj život. "

Zdravím všechny čtenáře u nového článku na téma týdne. Tentokrát je to téma: ,,Kdybych tak mohla změnit svůj život. ".

V hlavě se Vám najednou vynoří spousta věcí, které by jste změnili. Některé jsou možná nepotřebné a povrchní, protože opravdových změn se bohužel většina bojí. Někteří možná hledí smutně do minulosti a říkají si, jak by to a to udělali jinak. Ale proč bychom si měli říkat: ,,Kdybych tak mohl/a"?, když MŮŽEME. Ano, každý z nás může. Chápu, že mnohdy to stojí mnoho úsilí, ale nikdo jiný, než my, náš život nedokáže změnit.

Dřív jsem svůj život neřešila. Byla to pro mě složitá a nesmyslná rovnice. Brala jsem to tak, že je život zlý a osud svině. Já ho změnit nedokážu. A tyhle myšlenky mě ničili. Hledala jsem za vším jen to špatné a vůbec mi nedocházelo, že i nejhoršímu okamžiku v životě budu za pár měsíců říkat zkušenost, co mě probrala.

Dnes už kvůli jistým, dost ošklivým, událostem mám lepší nadhled a vím, že všechno je to v hlavě. Ze všech těch klacků, co život hází pod nohy, je třeba brát si zkušenost a poučit se.

Možná nadávat na život je jen mrhání času, který můžete strávit plánováním lepších zítřků.

Je třeba snít. Každý z nás má nějaký sen. Něco, co ho naplňuje. A i přesto, že se zdá nereálný je třeba hledat řešení a ne výmluvy pro svoje svědomí. Nikdo jiný, než my sami, to neudělá. Každý si musí svůj životní cíl určit sám.

Hlavní je řídit se srdcem. Tím, co opravdu chceme. Něco pro ty sny dělat, aby se mohli uskutečnit.

Chce to opravdu chtít. A pak začíná ta změna.

Na konci čtvrtáku jsme dostali od naší třídní učitelky knihu Malý princ ( Naprosto dokonalá kniha, kterou by si měl mnimálně jednou každý přečíst.) a každý tam měl napsaný jiný citát. Já tam mám napsáno: ,,Jsme jediná osoba, která může účinně změnit svůj život. " A naprosto s tím souhlasím . A možná i přečtením Malého prince se můžete inspirovat a měnit.

Doufám, že Vás můj článek nenudil a naopak inspiroval k zamyšlení se nad vlastními kroky.

S láskou Vaše Týnuš ♥

Read More

Mlhoviny snění

Temně modré plátno z mlhy

z tajemných, kouřových hlubin

plné hvězd

a jejich prachu

sny, co dřímaj na oblaku

mlhovin

a jiných světů

kde čekají na osvětu

protkány tisici přání

o nichž málokdo má zdání.

svobodné duše, jež sní.

Read More

Šepot

Šepot,

tanec do ticha.

Dnes každý někam pospíchá.

A není kam.

A není proč.

Jen zastav,

chvíli stůj a zůstaň,

v šepotu křídel motýlích.

Read More

Maturita za mnou, ale co teď?!

Zdravím všechny čtenáře mého blogu.

Po dlouhé době se Vám konečně ozývám. Maturita je úspěšně za mnou, ačkoliv jsem to vůbec nečekala a celý život přede mnou.

A najednou je tu ta otázka. Otravná a vlezlá. ,,Co bude teď? Najít si práci? Kde? Co vlastně chci dělat? " Je to vážně až trapné nevědět, kam to chci dotáhnout v životě.

Avšak nakonec tu byl plán. Ano, dětinský a aź nereálný. Tak se mi alespoň jeví. Prostě si seženu brigádu či práci ať je jakákoliv a za půl roku bye bye a razím do Anglie jako au pair!

Plán skvělý, vyšlo by mi to s minimální mzdou do ledna tak, abych si stihla vše zařídit, nakoupit ( potřebuji akutně nový notebook a mobil abych nezůstala trčet třeba na letišti a neměla si odkud zavolat :-D ) , platit najem našim...Jenže to bych nejprve musela sehnat práci.

Je to zvláštní jak blbě si teď připadám. V naší vesnici ( ono je to město, ale je to prostě prdel světa) je až moc dobře známá pověst mého otce. Pověst řekněme nehezká, diky které se zkazila pověst i má, už coby dítěte v první třídě, kdy pečlivé maminky zakazovali svým dětem aby se se mnou kamaradili. Ale copak vážně za to, co se v naší famílii dělo můžu já?!

No, uteklo od té doby mnoho let a já se snažila. Vždyť nejsem kuřák, ani si nelibuji v alkoholu. Mám svou vlastní hlavu. Baví mě sport, čtení, psaní. ...a tak jsem nejen černou ovcí rodiny, ale i v celé vesnici kde bydlím. A tak se nemohu divit tomu, že mě jen vidí někdo žádat o práci a nevezme mě. Myslí si, že jsem stejná. Škoda no. Snad se něco najde říkám si denně. Opravdu se bojim toho, že k té Anglii nedojde. A to bych jela tak ráda ačkoliv si mohu jen domyslet ty hádky doma. Pomalu mě to irituje. Nechci strávit svůj život touhle rutinou. Ráno vstát, jít do práce tam kde mě to nebaví, přijít domů a být sama. Jak jsem čekala, najednou jsem úplně sama. Všichni přátelé jsou zničehonic jen známí a jsou vzdálení tak, že nemám šanci se s nima vidět. Je to smutné, uvědomit si tohle všechno. Nikdy jsem se svým ,,přátelům" nesvěřovala s problémy, které skutečně mám. Už jen ty ,, menší" jim přišli neuvěřitelné. Opravdu o tomhle všem, svém budoucím životě začínám opět pochybovat.

Nevidím tu nikde smysl. Jediné, čeho se teď mohu chytit je právě strávit alespoň půl roku v Anglii. Řeknu Vám jedno - když jsem byla na praxi v Londýně, cítila jsem se sama sebou i přesto, že jsem nebyla angličan. Mnohem vic jsem se tu citila doma. Možná právě to mě tam tak láká. Ale chci tam. Chci mít alespoň nějakou věc, na kterou budu hrdá. A toho se nikdy nevzdám i kdyby to mělo přijít až za půl roku. Bojím se. Je to cizi země. Anglicky umím jen trochu, abych se dorozuměla. Ale to se společně s hlídáním dětí a uklízením dá zvládnout. Člověk musí věřit. Tak držte palce ať najdu alespoň nějakou good work a můžu být au pair.

( To jsem se zas rozepsala sakra :-D )

Vaše Týnuš ♥

Read More

A nezbylo ti nic.

Ticho a jen stín funebráka

když se smráká

kráčejíc pro duši tvou

noční tmou

smí spatřit křídla snů

černých havranů

jak s křikem v tmách se ztrácí,

oči jim v temnotě září,

když tvoje zhasly

a nezbylo ti nic.

Už nikdy víc.

Nic k vědění

nic k snění.

Ani k bdění.

A konec je tak blízko.

tvé tělo v hloubce nízko.

Oni slétají se níž.

S poslednim úderem času

lehká jest zemská ti tíž.

Read More

Vypravěčka ( The Storyteller) - Jodi Picoult

Název: Vypravěčka ( Storyteller)

Autor: Jodi Picoult

Počet stran: 512

Nakladadelství: Ikar (2014)

Anotace: https://www.cbdb.cz/kniha-134614-vypravecka-the-storyteller

Vlastní recenze:

Má jizvu na tváři i na duši. Kvůli své sociální fobii si zvolila noční povolání, aby se ukryla před lidmi. Stydí se sama za sebe, bojí se předsudků druhých. Tak by se dala popsat naše hlavní hrdinka, mladá pekařka, Sage.

Má jen jedinou přítelkyni a přítele. Ten je ovšem ženatý s jinou ženou. Zemřela jí matka a ona si to dává za vinu. To je důvod, proč navštěvuje skupinovou terapii pro lidi s podobnými traumaty, jaké si na duši nosí ona sama. Nikdy se moc nevyjadřuje, neustále se schovává za své dlouhé vlasy, aby nikdo nespatřil její jizvu. Právě zde, na této terapii, pozná starého muže Josefa Webera a časem mezi nimi vznikne přátelství. Sage má po dlouhé době člověka, se kterým si může promluvit. Ovšem jen do chvíle, kdy se Josef vysloví svou žádost.

"Rád bych, abyste mi pomohla zemřít…"

Josef Weber svou prosbou Sage zaskočil. Ta mu nevěří, že by mohl být tak milý pán, učitel a samaritán spáchat tolik zla. Být vrahem. A chce, aby jí vyprávěl svůj příběh.

Josefovo vyprávění začíná. Mluví o tom, jak se z obyčejného, ne moc chytrého školáka, stal sympatizant s Hitlerem a říší. Vše je o to horší, že svou "práci" bere velmi vážně a i přes chvilkové pochyby ji vykonával velmi krutě.

"Takže jste šéfoval továrně na smrt…"

A pak tu máme babičku Sage, Minku. Ta zažila holocaust na vlastní kůži, ale nechce o tom mluvit. Chce jen jediné - zapomenout. To ovšem nejde.

Později však s naléháním své vnučky začne vyprávět celý příběh ze svého pohledu. Pokud si do této doby myslíte, že horší to už být nemůže, zjistíte, jak mylné jsou vaše představy, po Minky vyprávění. Z mladé oblé dívky, která ráda píše příběhy, se stává vyhublá, holohlavá kostra beze jména, s číslem vypáleným do kůže, jako dobytek.

Vypravěčka je velmi silný příběh plný emocí. Budete cítit strach, nenávist, znechucení, vděk, ale i lásku.

Díky tomu, že se v knize střídá vyprávění z obou stran a střídá se i čas děje, na chvilku si od husí kůži nahánějícího vyprávění odpočinete. Během této doby si Sage žije svůj život. Můžete mít radost ze začínajícího vztahu Sage s vyšetřovatelem Leem, kterého Sage zkontaktuje, aby Josefa neminul trest před soudem. Zároveň se i o samotné Sage a její minulosti dozvídáte tajemství, které si nese na duši i na tváři. Tak trochu ,,červená knihovna". A v pozadí děje stále cítíte ten hnilobný pach smrti, spálených těl mísící se s vůní čerstvého chleba a skořicové rolky.

Tento titul skrývá přes pět set stran napínavého vyprávění. Ačkoliv jsem docela rychlý čtenář, od knihy jsem se doslova nemohla odtrhnout, samotné čtení knihy se musí prožít v každém písmenku.

"Láska není jediné slovo, které selhává.

Stejné je to i s nenávistí.

Válkou.

Nadějí. Ano, nadějí.

Proto jsem svůj příběh nikdy nevyprávěla.

Když člověk něco takového prožije, je mu jasné, že neexistují slova, která by to dokázala alespoň přibližně popsat. A kdybych to udělala, ostatní nemohou nikdy porozumět."

Kniha Vypravěčka se stala další mojí "srdcovkou". Miluji takové knihy, které ve Vás zanechají stopu. Příběh, který vypráví takové hrůzy, Vás nezanechá chladnými. O to víc, když se podobné věci opravdu staly.

Příběh Vám pokládá otázky, na které se dá jen stěží odpovědět. Je to kniha, na kterou se jen tak nezapomíná. Uhnízdí se ve vašem srdci a donutí vás nad svým obsahem ještě dlouho přemýšlet.

Není to oddechové čtení, je to kniha především pro ty, co si chtějí knihu pamatovat, kteří chtějí, aby jim pár napsaných slov navždy změnilo pohled na svět.

Nemohu jinak, než ohodnotit ji kladně.

Moje hodnocení: 99% (A to jsem opravdu objektivní :D )

Doufám, že pokud jste tuto knihu opomíjeli, tak jako dlouhý čas já, že Vás má recenze inspirovala k přečtení. Tato kniha je vážně úžasná.

Momentálně čtu Citadelu od Antoine De Saint-Exupéry a dočetla jsem Hanu od Aleny Mornštajnové.

Co právě čtete vy?

S přáním příjemného čtení,

Týnuš :)

Read More

Nekonečné dny

Název knihy: Nekonečné dny

Autor: Claire Fuller

Překlad: Veronika Volhejnová

Vydalo: Argo (2017)

Svět za Velkým předělem se propadl do nicoty i se všemi jeho obyvateli.

Zůstali jen dva z nich - osmiletá Peggy a její podivínský otec. V rozpadlé chatce uprostřed hlubokých lesů se učí přežít z darů přírody, a hlavně se sebou navzájem. Pak se ale jednoho dne z lesa vynoří tajemný vousáč Reuben a Peggy začne poznávat, že všechno je možná docela jinak, než jak jí otec vtloukal do hlavy. Co když žádný konec světa nenastal? Co když její rodný dům v Londýně ještě stojí a matka v něm stále čeká na její návrat? Nekonečné dny znamenají podle nakladatelů strhující příběh o temných stránkách člověka, ale i o krásách přírody, naději a přátelství.

Příběh začíná v listopadu 1985. Protože má dvě dějové linie - minulost a přítomnost. Rychlým sledem událostí poznáte matku, koncertní pianistku, Ute, vypravěčku a hlavní hrdinku našeho příběhu Peggy, jejího poněkud podivného otce a jeho pár přátel - jsou to takzvaní ukrývači. Lidé, kteří se chystají na konec světa a tomu podřizují vše.

Zpočátku je docela zajímavé a místy vtipné být pozorovatelem této skupiny lidí, jak píšou jeden seznam za druhým a věří, že přijde konec světa. To vše ovšem do chvíle, kdy otec začíná být touto myšlenkou opravdu posedlý a děj se zvrtne. Opravdu totiž svou dceru Peggy vyláká do lesa hledat Die Hutte. Cestou spí v lese a učí se o sebe postarat - lovit veverky, sbírat plody, rozdělat oheň bez sirek...ale také to vše společně přežít.

Vztah mezi dcerou a otcem cestou chladne a z otce se stává šílenec. Avšak Die Hutte nakonec opravdu naleznou.

Ne, nechci Vám tu spoilerovat celý děj a prozradit Vám vše. Tady, v Die Hutte, totiž hlavní děj knihy teprve začíná nabírat na obrátkách

.

Mě osobně se kniha opravdu líbila. Naleznete zde opravdu propracované, detailní líčení přírody a psychický vývoj charakteru jednotlivých postav je skvělý. Malá osmiletá dívka se promění v téměř dospělou ženu a otec z podivína v naprostého šílence. Oba uprostřed ničeho, jediní přeživší z celého světa. Ale je tu ještě někdo třetí.

Ovšem kniha má i stinnou stránku - u konce mi připadá děj nerozmyšlený. Jako kdyby autorka chvátala a nedomyslela konec. Možná to byl účel, ovšem mně ještě stále vrtá v hlavě.

Ale protože si každý může udělat obrázek o konci, není to dle mého názoru až tak zásadní chyba a tak knihu vřele doporučuji všem, kteří si rádi počtou nějaké ty psychothrillery a nejen jim.

Knihu hodnotím 85% :-)

Četli jste tuto knihu? Jaký máte názor vy? :-)

Nečetli? Tak doufám, že vám má recenze pomohla v rozhodování a třeba si ji i vy přečtete.

(Určitě se pak tady v komentářích podělte o váš názor :-) )

Máte tip na nějakou skvělou knihu? Tak neváhejte a podělte se o ni v komentáři :-)

Příjemné čtení přeje Vaše Týnuš :-)

Read More

Maturita

Učení,

hlava prázdná,

bolí

kolik dní,

nocí

už ležím v tom boji

a nenacházím nit,

co všechno by spojila,

v jeden celek.

V tak tichém údolí,

hlučném zároveň

pustém a plném myšlenek

je pouhé nic

plněné ironií

a přitom mnoho

všeho toho

co měla bych vědět

ukryté hluboko v zapomnění

znalosti dávno jsou už pryč

času nemnoho

a maturita v hajzlu.

Read More

Nadhled

Krásný večer všem čtenářům mého blogu!

Dnes přidávám novou báseň a článek na téma týdne ,, Život v bublině".

Každý z nás má občas starosti a problémy. Vůbec nezáleží na věku či pohlaví. Občas kolem sebe vytváříme stěny, které pak těžko bouráme. Jakmile se objeví drobná prasklinka a my tu zeď, stěnu ,,bubliny", narušíme, objeví se nové problémy. Kolotoč, který nezastavuje, jen čas od času zpomalí a my lehce nabíráme dech.

Nelze se divit, že se pak jen musíme přetvařovat. Učíme se lhát, zatajovat. Až i my věříme té lži. Nakonec o nás nikdo nic neví. Nezná nás. Zná jen tu část, kterou dovolíme druhým znát. Ale proč? Vše co v sobě takto dusíme jen upevňuje tu neviditelnou bublinu. Nakonec jsme osamělí mezi lidmi.

Neznáme sebe, podceňujeme se, nevěříme sobě ani druhým. Nikdo tu pro nás není. Dáváme totiž jasně najevo, že nemáme zájem. Nechceme lítost. Nechceme společnost. Nechceme o problémech mluvit. Natož hledat řešení. My vlastně nemáme problém. My jsme jen opuštění. To ostatní nás opustili! No ne?

Ale no tak. Vážně? Oviňovat ze svých problémů druhé je častá chyba nás všech.

Není to řešení.

Hledat řešení a přemýšlet nad ním, je správná cesta. Ale vždy musíme hledat vinu především v sobě. A změnit se. Poučit se ze svých chyb. To je nejtěžší.

Až nedávno jsem sama sobě připustila, že můj negativismus mě dost ničí. Že už to tak nechci. A dala si výzvu, být pozitivní. Nevzdávat se. Neztrácet víru v sebe a věřit i druhým. Především však sobě. Možná, že až zcela skončí škola, zůstanu zcela sama. Už ta představa je hrozná. Ale počítám s tím. I na ZŠ to tak u mě bylo. Nejlepší kamarádka se po pár měsících ani neozvala. Kdybych nemusela přestoupit, možná bych ji zcela ztratila. Tak to je. Někteří lidé jsou s vámi jen na čas a pak odejdou. Zvykejte si. Bolí to. Ale život je takovej. Po čase to přejde.

To, co dnes považujeme za hrozné a příšerné nás může posunout dál. I já jsem si před pár lety, když jsem přestupovala, myslela, že můj život končí. Na základce téměř bez přátel, na střední konečně nové tváře, zábava. Přestup mi vzal kariéru knihovnice. Dobré známky. Zájem o učení. Nově získané přátele. Svobodu, kterou nabízel intr. Když nad tím vším přemýšlím dnes, jsem za přestup i ráda. Poznala jsem totiž nové lidi. Zjistila jsem, jaké je to opravdu nenávidět školu. A zjistila, jaká opravdu jsem. Bez téhle změny, bych se tak moc nezměnila. Možná bych ještě pořád psala zamilované básničky. Možná bych tu nebyla, protože bych skončila jako anorektička, kterou na intru nikdo v jídle nehlídal. Možná. Ale stejně bych nakonec skončila sama. Před zrcadlem, které odhalí všechnu tu falešnou přetvářku. Jedno mám se starým já stále společné, sebenenávist. Té bylo za ty roky dost. Lituji těch let. Zbytečně promrhané chvíle. Mohla jsem udělat hodně věcí jinak. Možná. Měla jsem se poučit hned. Už proto tak moc chci změnu. Bylo toho dost. Pomyslná bublina mě málem udusila. Mohlo to skončit všechno navždy. Všechno špatně.

Teď vím, že nic není tak těžké, jak to vidíme. Ale nejtěžší je najít odvahu a přiznat si, že to my to musíme všechno zvládnout. Za svůj život, ručíme my osobně. Nikdo jiný to tu za nás neodžije a neudělá. My můžeme změnit sebe a tím i náš život. Může být smutný a přesně naopak. Všechno ostatní je až druhotné. Otázkou tedy zůstává, proč si to všichni uvědomíme až po tak dlouhé době? Proč tak dlouho žijeme v bublině, která nás může zabít? Pomalu nás sžírá.

Musíme se naučit vážit si života. Každé chvíle s našimi milovanými, přáteli, sami se sebou. Měli bychom si vážit sebe a nežít v té bublině. Jednoduše ji propíchnout jehlou a volně dýchat...

Nechci žít s úsměvem

co přetvářka ven tlačí

vždyť bylo dost už slz

je čas zas znovu začít.

Nechci jen předstírat

že život můj mi stačí

přiznat, že nestíhám,

že tudy je to kratší.

Snad zkratka do pekel,

mám se aspoň kde zašít,

jestliže nevyjde

ta z cest, co chci dnes začít.

Nehledat důvody,

proč žít

a prostě žít,

starosti budou vždy,

tak nech je volně jít.

Je na čase, zas za sebe

svou roli správně hrát

není tu důvod

proč měl by sis ji brát.

Že něco nevyšlo?

No co, zas bude líp.

Ber to vše s nadhledem

žij tak, jak TY chceš žít!

Read More